Escape (Taekook/Vkook) CZ

-30-

Sedím v rohu koženého gauče a tiše vyčkávám, až si Jin nachystá všechny věci potřebné k malému chirurgickému zákroku. Necítím se nejlépe, strach z následujícího se mnou rozlézá každou další minutou a pohled na zabalené injekční stříkačky, vatičky a malý kovový lékařský nožík mi odvahu nedodává.

Obě nohy mám holé a natažené na pohovce, kterou Jin překryl dvěma jednorázovými modrými potahy, které bývají i na lékařských lehátkách, aby byla dodržena hygiena. Jeden potah mám i přehozený přes stehna, nejen aby mi nebyla zima, ale nejspíš i kvůli soukromí, abych se necítil příliš odhalený, když na sobě ani nemám delší tričko, které by mě mohlo schovat alespoň z části.

Možná jsem se do toho ještě neměl hrnout, asi nejsem tolik připravený, jak jsem si prvně myslel, ale teď už od toho neuteču. Celou dobu si drtím svůj dolní ret mezi svými zuby a už začínám na jazyku cítit pachuť železa.

„Jak dlouho to bude trvat?" zeptám se na otázku, kterou jsem v sobě nedokázal udržet, ač těch otázek mám vlastně mnohem víc. Jin si s pousmáním nasadí průsvitně bílé gumové rukavice a našplíchá si na ně trochu dezinfekce.

„Ne moc dlouho, neměj strach," ujistí mě. Z kuchyně konečně přijde můj známý černovlásek s menší zelenou krabičkou v ruce. Jin po něm chtěl donést lékárničku, nejspíš kvůli obvazům a náplastím, které zbytečně netahal pryč z nemocnice, když jich má doma dostatek. Položí ji na okraj skleněného stolu vedle ostatních věcí a Jin jen děkovně kývne hlavou zároveň s nasazením modré lékařské roušky přes svoje ústa.

„Jak se cítíš?" zeptá se mě s malým pousmáním Jungkook a posadí se na okraj pohovky vedle mě, ovšem tak, aby seděl zády k Jinovy a mně samotnému bránil ve výhledu. Nejsem si jistý, jestli mě tohle uklidňuje, když teď vlastně nevidím, co se Jin chystá udělat, ale na druhou stranu je to možná dobře a Jungkook věděl, proč si sednout právě takto.

„Při pohledu na mě... jak bys řekl?" vydám ze sebe, i já sám slyším, že se mi hlas trochu zachvěl, což jsem vlastně očekával, uvnitř se klepu jako osika, ale musím mít na paměti, že mě v životě mohou čekat mnohem horší věci, navíc bych tohle ani neměl cítit, Jin mi slíbil lokální anestezii a při tomto zákroku to snad bez toho ani nejde.

„Klid," řekne černovlásek s malým zasmáním a svou dlaní podebere tu moji, lehce ji stiskne a palcem přejede po jejím hřbetě, „jsem tady, jak jsem sliboval."

Naskakuje mi z něj husí kůže, už od doby, co jsme odešli ze zahrady, kde se toho hodně změnilo, hlavně v mojí hlavě se toho hodně urovnalo a potvrdilo, se v jeho přítomnosti cítím zvláštně. Připadám si mnohem více ranitelný, než jsem si myslel doteď, že jsem. Protože na to, jak si se mnou arogantní Jungkook hrál, tento ustálenější Jungkook mě dostává do kolen dvakrát tak moc. A i tohle gesto, kdy elegantně chytil moji ruku, mi přijde neuvěřitelně intimní.

„Tak jo, Tae, píchnu ti mesocain, umrtví ti to nárt, takže o samotném zákroku bys neměl ani vědět, pak provedu malinký řez, po kterém ti zůstane drobná jizvička a za chvíli bude po všem. Můžu teda začít?" Nemůžu uvěřit, že se to vážně děje, jak jednoduše jsem se vyvlékl z amputace nohy, přitom je za tím vším pouze několika minutová chirurgická pomoc.

Je to zvláštní, když si představím, že jen kvůli tomuto tady jsem, jen kvůli tomuto jsem podstoupil celý tento útěk a kdyby byl můj lékař stejný, jako je Jin, dávno bych pokračoval ve svém obyčejném životě ve městě, chodil do práce a žil ze dne na den s frustrací ohledně zákonů, které bych ovšem překousl a tím by to všechno haslo.

Tím pádem by byl ale i Jungkook stále Eun Yongsikem, který by se mi postupně dostával pod kůži, pokud by se skutečně odhodlal k tomu na mě zazvonit, nevěděl bych vůbec nic a těžko říct, jestli by ten den, který by byl touhle dobou ještě v nedohlednu, neublížil ještě víc, jestliže bych se zamiloval do Jungkooka jako Yongsika.