Escape (Taekook/Vkook) CZ

-66-

Yoongi p. o. v.

Po celou dobu, co jsem se vzdaloval od přístavu, zíral jsem do zrcátka na dvě osoby, které nejspíš už nikdy v životě neuvidím. Nikdy jsem nebyl ten typ, který by rozloučení značně prožíval a pral se s emocemi, ale tohle je ta chvíle, kdy je opět všechno jinak – cítím se skleslý a zklamaný, ač jsem Taehyunga poznal teprve nedávno a Jungkook byl pro mě jen pouhým mladým klukem, kterého jsem něco přiučil, ale teď, jako by mi právě unikalo něco moc důležitého, co mě v životě mohlo potkat.

S povzdechnutím zatřepu hlavou, jakmile se mi přístav ztratí z dohledu a tentokrát letmo pohlédnu na Jimina sedícího mlčky na místě spolujezdce s hlavou sklopenou ke kolenům. On je dalším člověkem, se kterým se nedokážu rozloučit, přesto to v sobě budu muset potlačit a odvézt ho domů. Ani s ním už se nejspíš nikdy neuvidím, ale možná to tak má prostě být.

„Potřebuju, abys mě navigoval, Jimine, musíš dorazit domů dřív, než nás dožene policie-..."

„Zůstanu s tebou, doma mě nikdo stejně nečeká, dělá se mi zle z myšlenky, že bych se tam vrátil," cekne nervózně, ale nepohlédne na mě, otočí svůj zrak do okna a já zahlédnu pouze jeho odraz. Kéž by to bylo tak jednoduché, jako to zní. Zalíbil se mi a čím více na něj zírám, tím jsem si jistější, že je skutečně překrásný. Od chvíle, co jsme spolu kouřili cigaretu na verandě Jinova domu jsem si uvědomil, že v něm přestávám vidět svého zesnulého přítele, naopak vidím, jak moc se ve skutečnosti Jimin liší, a že mě nehorázně přitahuje. S polknutím se zaměřím znovu na cestu před sebou a zakroutím hlavou.

„Radši budeš s člověkem, který tě postřelil a unesl? Jin měl pravdu, trpíš stockholmským syndromem a já tohle nemůžu přehlížet. Pojedeš domů." Řeknu přísně s prohloubením svého hlasu, protože zda je to pravda, zda je mnou Jimin opravdu poblázněný kvůli šoku, který jsem mu způsobil, nemohu si ho pustit blíž. Než se mi dostane zpětné vazby, zaslechnu sirény a v zrcátku se odrazí blikající modrá a červená světla.

„Kurva..." zakleju a rychle stočím volant, abych stihl zajet do nejbližší uličky. Sešlápnu plyn a pevněji stisknu volant, jako bych chtěl do něj zarýt své nehty. Pár bělavých pramínků vlasů se mi přilepí ke zpocenému čelu, když se siréna opět začne přibližovat.

„Co uděláme?!" vyjekne hlas vedle mě a já bez odpovědi znovu prudce zatočím do zatáčky. Tuhle situaci nemám vůbec pod kontrolou, ale nechci to na sobě dát znát. Právě vedle mě sedí někdo, kdo mi důvěřuje a kdo má jistě velký strach. Jestli chci předejít nesmyslné panice, musím to být já, kdo vezme vše na svá bedra.

„Ujedeme jim, to uděláme..." Zatnu své zuby, až mi málem praskne zubní sklovina a zabočím do úzké uličky, kde nejspíš vozidlo nemá co pohledávat, ale právě teď je to jediná možnost, jak se policii ztratit. Ozve se praskavá rána, když urazím jedno ze zrcátek a lehce poškrábu pravou stranu auta.

„Nemůžeš ujíždět věčně, musíme vypadnout z auta a ztratit se-..."

„Musíme? Nepochopil jsi, co jsem předtím říkal? Ty nebudeš součástí tady toho chaosu!" zavrčím už nevrle nejen proto, že to stále nechce přijmout, ale také z nejistoty, zda mám opravdu vše pod kontrolou. Netuším, kam vlastně jedu a vím, že má Jimin pravdu, ale na vystoupení nemáme čas, policie je nám v patách.

„Jsem toho součástí od chvíle, co jsi mě unesl... nemám žádný blbý stockholmský syndrom, vím dobře, že se s tebou cítím lépe než s otcem, který mi vážně nechybí a vůbec by mi nevadilo, kdyby si myslel, že jsem mrtvý. Já už nechci žít tak, jak mi někdo druhý diktuje." Jeho slova zněla zoufale, ale zároveň si je jimi jistý. Nevím, co bych měl udělat, co je v tuhle chvíli správné. Myšlenky se mi začnou splétat do sebe a sotva stačím dávat pozor na cestu. Budova, jež se náhle objevila před vozidlem, se mi stala osudná – čumák auta se surově zaryl do tvrdé zdi, sklo se hlasitě roztříštilo a žaludkem se mi prohnala vlna, než všechno utichlo stejně rychle, jako jsem před vteřinami strhl volant.