Escape (Taekook/Vkook) CZ

-17-

Šedo-stříbrné vozidlo začne pomalu zastavovat a parkovat pod plechovou stříškou zavěšenou na zdi vysokého tmavě šedého domu, který na první pohled vypadá jako menší panelák se třemi byty, ale podle jednoho parkovacího místa a uzamknutého pletiva, kterým je obehnaný celý pozemek, odhadnu, že tohle celé patří Jinovi.

Bylo by vlastně zvláštní, kdyby tady žil s dalšími rodinami, se kterými by neměl nic společného, kromě společného paneláku, a ještě by měl odvahu na to tady schovávat jedince prchající před zákonem. Z mého pohledu je to nemožné vlastnit něco tak velkého, ale musím brát v potaz, že on je doktor, hodně dobrý doktor.

Jakmile utichne motor auta a otevřou se dveře u řidiče, i já se odvážím stisknout páčku dveří u spolujezdce a otevřít si. Vyhrabu se ven ze sedačky i se svým menším kufrem a uchváceně se rozhlédnu kolem sebe. Jsme kousek za centrem, je tady více travnatých ploch a nejbližší sousedé jsou také trochu dál, vlastně je to takový velký dům „na samotě". Nazvu to tak, protože není zvykem, aby bylo nějaké obydlí postavené dál od ostatních.

„Páni... toto celé je tvoje?" zeptám se, abych se ujistil o své domněnce. Jin s pousmáním přikývne na souhlas a taktéž se rozhlédne okolo, jako by tady sám byl poprvé. V jeho očích jde vidět nějaká hrdost, nevím sice, jaká se za tímto místem schovává minulost, ale nejspíš to stálo hodně práce a dřiny se tady usadit.

„Takové moje sídlo, jakmile jsem dosáhl tohoto pozemku, s ženou jsme si to tu vybudovali podle svých představ," odpoví, ale mě tím na chvíli zarazí. Zarazí mě totiž, když zmínil svoji ženu. Neměl bych se asi moc vyptávat, ale tohle mi nedá.

„Máš ženu...?" Černovlasý muž ke mně stočí zrak, ve kterém se na pár vteřinek zaleskne smíšenina štěstí a útrap. Moc dobře znám ten pohled, přesně takový mám já, když si vzpomenu na svého otce, míchají se ve mně všechny emoce, jako v mixéru.

„Žiju sám, tohle není příběh, na který je zrovna teď vhodný čas," pronese klidně a zakončí to dalším úsměvem, jako by se mi snažil dát najevo, že o tom mluvit nechce, ale všechno je v pořádku. Jenže na něm vidím moc dobře, že je tohle téma pro něj citlivé. Oh, co se jen mohlo stát?

„Um, to je dobrý, nepotřebuju vyzvídat, ehm... v tomhle bohatství žiješ sám?" stočím rychle zpátky k původnímu tématu a následuju muže k hlavnímu vchodu do šedé budovy. Kolečka mého kufru přitom drnčí po kamenné cestičce vedoucí od stříšky pro auto až ke dveřím domu, míjím malé záhonky, které už ovšem nenesou žádný život, v suché hlíně je jen pár vyschlých listů a kořínků, okolo několik malých kamenných sošek v podobě různých zvířátek, od ptáka a vlka až po lišku a žábu. Všechny už jsou ovšem otlučené a špinavé a obrostlé plevelem.

„Ano, jen já a dva příživníci, heh, omlouvám se, nemyslím to nějak zle vůči nim, vlastně jsem si je oblíbil a beru je trochu jako rodinu, jsou tady už opravdu dlouho a... heh, vlastně si nedovedu představit, že bych tady byl úplně sám, na to nemám moc dobrou psychiku," vysvětlí mi. Najednou mi přijde nestabilní, jako opuštěný strom prožraný lýkožrouty.

Myslím, že i za tímto člověkem se něco velkého schovává. Nějaká silná minulost, nějaké strachy a... obyčejný člověk zasažený těžkou dobou, ve kterém sice vidím spásu, ale přitom se ode mě tolik neliší.

Jin svou kartou otevře dveře, ale ještě, než vstoupíme dovnitř, stiskne na skeneru malé tlačítko pro novou registraci a opět přiloží svou kartu, aby přístroj ujistil, že je to on a nikdo cizí, kdo by chtěl zapsat do systému tohoto domu nového člověka.

„Přilož svoji kartu, když tady teď budeš, bylo by vhodné mít vlastní klíč, když se zaregistruješ tady, už nemusíš znovu u ostatních dveří, mám všechny skenery propojené, budeš moct kamkoliv v domě." Poslušně přiložím svou identifikační kartu ke skeneru a chvíli počkám, až se moje údaje zpracují.