Escape (Taekook/Vkook) CZ

-27-

Pokojíkem se rozlehne náhlé světlo z žárovky a já se nespokojeně přetočím na druhý bok. Nejraději bych ještě spal, cítím se bez energie, a to jsem ještě ani neotevřel oči, ale dotyčný, jenž mi tady rozsvítil, má nejspíš jiné plány.

„Dělám snídani, Tae, jestli se chceš taky najíst s námi, tak pojď, dokud tam ještě něco je, protože my s Kookem jsme schopní dojíst všechny zbytky," ozve se Hoseokův hlas a já s výdechem rozlepím svoje oči, abych se na něj mohl podívat. Stojí u prahu opřený o futra v bílém tričku a světle hnědých teplácích a čeká na moji odpověď.

„Uh, co je na snídani?" zachraptím svým ranním ospalým hlasem a promnu si oči, abych se rychleji probral. Jsem opravdu hodně unavený, jako bych snad nespal celou noc, teď, když si ale vybavím, co se v noci dělo... ostře se nadechnu a vyšvihnu se do sedu, jako by do mě někdo pustil elektrický proud.

„Opečené toustové chleby se slaninou, vajíčkem a dresingem, no, ten dresing samozřejmě nemusíš, jestli je to na tebe po ránu moc těžké," řekne mladík s kaštanovými vlasy a já ho stěží stačím vnímat. Hlavou mi teď stále dokola problikává vzpomínka na náš polibek ve dvě hodiny ráno, náš druhý polibek, od kterého jsem čekal víc, ale Jungkook to poté na poslední chvíli uzavřel a já od té chvilky nemohl zamhouřit oči a usnul jsem až někdy v pět ráno.

Možná se mi to jen zdálo, ale popravdě o tom dost pochybuju, ta vzpomínka je až moc živá, nemohl to být jenom sen.

„Tae, posloucháš?" zatřepu hlavou a podívám se na Hoseoka, jenž stále čeká na moji odpověď. Uh, co že to říkal? Tousty a slanina...?

„Jo... jo, dám si taky, hned jsem nahoře," ujistím ho, abych ho dál nezdržoval. Mladík s úsměvem přikývne hlavou a ztratí se za rohem dveří. Zhluboka se nadechnu a znovu se zavzpomínám, vím to víc než jistě, že ten polibek nebyl sen, skutečně se to stalo, stáli jsme s Jungkookem těsně u sebe a potom jsme se prostě políbili. Oh, propána, místo, abychom si konečně ujasnili naše první vykousnutí, si ho zase zopakujeme a zase bez odpovědí.

„Jeone, ty mě tak moc sereš...," zašeptám si pro sebe mezitím, co si dlaněmi vjedu do rozcuchaných vlasů. Vůbec nevím, co bych teď měl dělat. No, možná bych se mohl jít zkulturnit a jít za nimi nahoru, kdo ví, třeba se k tomu Jungkook nakonec sám vrátí.

S výdechem vstanu z postele, ale jakmile svými bosými chodidly došlápnu na podlahu, z levého nártu mi vystřelí známá bodavá bolest a donutí mě s cuknutím nohu nadzvednout. Tohle mi ještě scházelo, ale nemůžu se divit, po ránu se mi to stává nejčastěji, možná proto, že si během noci nohu přeležím a podráždím postižené místečko v ohybu, ale dnes je to naposledy.

Jin mi slíbil, že přiveze ty věci, lhal bych sám sobě, kdybych se chtěl přesvědčit o tom, že se toho nebojím, a dokonce se těším. Těším se jen na to, až bude po bolesti, ale na samotný proces se asi musím ještě psychicky připravit.

Natáhnu se pro čisté oblečení z police a posadím se na postel, abych noze ulevil. Než se obléknu, mohlo by to povolit. Natáhnu na sebe kalhoty a teplejší černou mikinu a zkusím se znovu postavit, ale marně jsem doufal, že by to mohlo ustat takhle rychle.

Asi mi nezbývá nic jiného než se nahoru prostě nějak dokulhat. S hlubokým nádechem udělám krok a polknu sten, když mě přepadne další ostré bodnutí, které se mi rozleze po celé levačce. Rychle se přichytím futer, abych neztratil balanc a na chvíli poskytnu svému nártu odpočinek, než se vydám ke schodům.

„Taehyungu?" zaslechnu hlas vteřinku poté, co se od schodů vynoří černovlasý mladík v pyžamových kalhotách, ovšem bez trička. Jeho hruď je úplně holá, tak holá, jako byla včera v posilovně, jen teď z něj neteče pot. Zachvěju se nad tím pohledem a myknu hlavou do strany, abych se ještě nezačal červenat.