Iluminace

Severusovo selhání

Severus měl sice znovu hlavu plnou ideálů, což bylo vzhledem k několika posledním letům, kdy propadal cynismu a letargii, povzbuzující, nicméně jejich realizace byla stále v nedohlednu. Voldemort nedal nikomu nic zadarmo a alchymista, jehož výsledky stále měly na míle daleko k vytčenému cíli v podobě lapis philosophorum, si rozhodně na velké peníze nepřišel. Severus si hořce uvědomoval, že se ze současného života jen tak nevymaní, pokud nevymyslí lepší plán. Harryho si užíval zoufale málo, pouze po večerech ho mohl navštívit, a nejvíce ze všeho se obával, že by se mu mohl chlapec odcizit. Už takhle byl více zakořeněn v rodině Weasleyových a Severus mu neměl moc co nabídnout. Chlapec už nebyl kojen, začínal chodit a říkal první slova. Severus ho nesmírně miloval, byl až zaskočen citem, který jako by se přenesl z jeho matky na syna. O to více ho děsily občasné záblesky nevole, když mu něco v chlapcově vzezření připomnělo jeho otce, nenáviděného Jamese Pottera. Chtěl co nejvíce času trávit se synem, a tak došlo k novému uspořádání – začal si jej brát na noc k sobě domů. Věděl, že hodně riskuje, že dává Voldemortovi možnost odhalit je, ale nemohl už déle čekat, příliš se bál vzájemného odcizení. Jak se ukázalo, situace oběma vyhovovala – péče o dítě udělala ze Severuse lepšího člověka a Harry, velmi bystrý a přemýšlivý chlapec, si užíval přítomnost inspirativní osobnosti, kterou mohl nazývat svým otcem. Měl Weasleyovy rád, ale přece jen k nim tak úplně nepatřil. U Snapea byl také větší klid, s nikým se nemusel dělit o hračky a poslouchat neustálé tahanice svých nevlastních sourozenců, kteří často jeho a malého Rona trýznili zábavnými žertíky. Severus mu dokonce vyrobil několik zdařilých dřevěných hraček, které měl nyní jen pro sebe – vyřezal mu koníky, vojáčky a krásný dlouhý meč. Někdy nechal Harryho listovat těžkými knihami s bohatými iluminacemi, na něž chlapec hleděl jako uhranutý. Prohlížení barevných obrázků na listech pergamenu se stalo jeho nejoblíbenější zábavou a Severus se těšil, že ho za pár let naučí číst, což byla dovednost velmi ceněná a málokdo ji ovládal. Takto klidně uběhla první léta Harryho života. Jeho nový otec splnil, co slíbil. Chlapec vyrůstal v prostředí bezpečí a lásky.

Další příležitost ke změně nastala, když se v rodině Weasleyových rozmohly spalničky. Harry byl zatím zdravý a Severus si ho pro jistotu nechal u sebe nastálo. Brzy se ukázalo, že toto uspořádání už tak ideální není. Přítomnost zvídavého pětiletého dítěte v alchymistické dílně byla značně rušivá, Harry vyžadoval neustálou pozornost, pravidelnou stravu a neustále hrozilo nebezpečí, že se zraní nebo něco rozbije. Severus byl po prvním dni tak nevrlý, že Harryho rozplakal; chlapeček nebyl zvyklý na to, že by se k němu jeho otec choval tak nepříjemně, že by na něj dokonce křičel. Alchymista pocítil osten výčitek svědomí a honem se snažil dítě ukonejšit, což se mu nakonec podařilo. Nemohl si dovolit, aby byl z jeho dílny slyšet dětský křik, co kdyby na ně upozornil Voldemorta? Ano, byl připraven říci, že je to Weasleyovo dítě, ale co kdyby jeho pán pojal podezření? Všichni Weasleyovi se vyznačovali ohnivě rezavou barvou vlasů, ale Harry byl černovlásek se zelenýma očima.

Severus si předsevzal, že dalšího dne udrží svoje emoce na uzdě a neudělá nic, co by mohlo vést k Harryho pláči. Veškerá předsevzetí ovšem vzala za své, když Harry odmítal poslechnout jeho příkaz ničeho se nedotýkat, choval se rozpustile, téměř se vysmíval jeho snahám o získání autority a rozbil několik baněk obsahujících vzácné přísady, které byly potřeba k pokusům o vytvoření kamene mudrců. Severuse zaplavila vlna zoufalství, která se na krátký okamžik přetavila do nenávisti – nebohý Harry mu v tu chvíli příliš připomínal jeho biologického otce, který se mu taktéž neustále vysmíval a neprojevil mu nikdy ani špetku respektu. A Severus udělal něco, za co se pak styděl do konce života – prudce Harryho uhodil do obličeje, naprosto neadekvátně míře provinění i věku hříšníka. V tu ránu si uvědomil, co udělal, a ruka jako by mu zkameněla ve vzduchu. Střetl se s Harryho očima – Lilyiny zelené oči plné němé výčitky – za dětskýma nevinnýma očima se odrážely dospělé a vážné oči jeho matky. Na ten okamžik Severus nikdy nezapomene a nikdy už nevztáhne na Harryho ruku, nikdy. Po několika vteřinách nepřirozeného ticha ale Harry zareagoval jako každé normální dítě a rozkřičel se, jako by ho na nože brali.

Severus, ještě otřesený z právě proběhlé události, ho prudce sevřel v náručí. „Harry, odpusť mi, chlapečku můj, už to nikdy neudělám, slibuju, už ti nikdy neublížím..."

Severus se rozplakal spolu s malým chlapcem, a nakonec to byl Harry, kdo ho musel utěšovat. Muž se za sebe velmi styděl, když ho dětské ručičky hladily po divokých černých vlasech a tenký hlásek se ho snažil uklidnit.

Prosím odpusťte Severusovi i vy, milí čtenáři. On už se opravdu polepší a taky to nebude mít s Harrym lehké.