Iluminace

Pochybnosti

Severus vykřesal oheň a konečně si mohl prohlédnout přítelova zranění. Z toho, co viděl, usoudil, že nebudou nijak vážná, krvácení z hlavy i nohy už ustalo. Trochu mu dělalo starosti, jak se bude Lucius moci pohybovat na zraněné noze – pravděpodobně ho bude muset podpírat celou cestu. Nebylo by nakonec lepší u ohně počkat až do rána?

Lucius se ale za každou cenu chtěl vydat na cestu domů. Skoro to vypadalo, že se v zapovězeném lese bojí. Severus si netroufl jeho přání neuposlechnout, a tak ho pevně podepřel a vedl ho cestou, o níž se domníval, že je vyvede alespoň z lesa, svítil si při tom improvizovanou loučí vyrobenou z hořící větve. Měl ten nejlepší záměr soustředit se na cestu, ale stejně ho ze všeho nejvíc zaměstnávaly myšlenky na to, co mu svěřil Lucius. Co bude, až se vrátí na sídlo? Bude mezi nimi něco víc než přátelství? Jak se po tom všem může postavit před malého Draca jako učitel? Co když ho Lucius už nebude chtít zaměstnávat, až se mu vrátí jasné vědomí?

Ušli značnou část cesty a před nimi se otevřel volný výhled do krajiny ozářené měsícem a hvězdami. Tentokrát evidentně odbočili správně. V dálce viděli obrysy vesnice. Vydali se do ní a podařilo se jim najít hostinec, v němž sehnali ubytování. S velkou radostí zjistili, že se jedná o vesnici na Luciusově panství. Jsou tedy v bezpečí a dostanou ubytování i na dluh. Hostinský se k Luciusovi choval velmi přátelsky a projevoval mu úctu. Severus si uvědomil, že je jeho pán pravděpodobně u poddaných oblíbený. Nebylo by divu, se svými osvícenými názory dbal o blaho svých lidí – jak koneckonců mohl i on pocítit na vlastní kůži. Lucius byl vděčný za možnost umýt se, najíst se a napít. Severus vlastně také, ale z faktu, že bude muset spát s Luciusem na jedné úzké posteli, byl spíš vyděšený. Na Molfoyově panství by se odebral do své komnaty a mohl by se vymluvit na Harryho. Tady si připadal vydaný napospas aristokratovým rozmarům.

Jako první bylo potřeba ošetřit Luciusovy rány. Udělal to sám, koneckonců byl téměř vystudovaným lékařem, a kdyby mu nebylo znemožněno vykonat závěrečnou zkoušku, patřil by k nejvzdělanějším lékařům v zemi. Byl jemný, snažil se, aby svému pacientovi nezpůsoboval žádnou bolest, a přiložil na ránu vinný obklad, aby zabránil šíření infekce.

„Jsem vděčný za tvoje přátelství," řekl Lucius. „Opět jsi mi dokázal, že se na tebe můžu ve všem spolehnout. Potřebuju tě, Severusi," zašeptal naléhavě a přitáhl si ho do objetí.

„Ty jsi ale neukázněný pacient," zlobil se naoko Severus, ale nechal se objímat a líbat, dokud vyčerpaný Lucius neusnul a konečně ho nepropustil z blaženého trýznění.

Severus spícího muže ještě chvíli pozoroval. Bože, je tak krásný. Teď, když spal – Severus ho ještě nikdy spát neviděl – byl tak bezbranný, vypadal daleko nevinněji než ve dne, kdy měl nasazenou masku dokonalého sebeovládání. Severus se neovládl a políbil Luciuse do zlatavých vlasů, doufaje, že tímto letmým dotykem ho neprobudí.

Vzápětí si uvědomil, že to neměl dělat. Lucius se sice nevzbudil, ale černovlasého muže ovládla tak nespoutaná touha, že měl co dělat, aby nezajel znovu Luciusovi pod oblečení a nezlíbal ho úplně všude.

V úleku nad intenzitou vlastních emocí vstal ze společného lůžka a schoulil se na podlahu, kde konečně také vyčerpáním usnul.

---

Nepříliš klidný spánek na podlaze Severuse neosvěžil. Hned jak se probudil, padla na něj tíseň z toho, co se včerejšího večera stalo. Nevěděl, co může od aristokrata očekávat, a děsil se obou možností – pokud se k němu bude Lucius chovat jakoby nic, vrazí mu dýku do srdce. Pokud by ovšem pokračoval v té podivné hře...

Ani jedno se nevyplnilo. Lucius, sotva otevřel své ocelově šedé oči, něžně pohladil Severuse po vlasech – Severus si uvědomil, že jeho černá hříva musí vypadat příšerně – a vážně řekl: „Musíme si promluvit."

Severus přikývl. Ať už vyslechne cokoliv, pořád to bude lepší než trýznivá nejistota.

Co má asi Lucius na srdci? A jak se vám líbí tahle emocionálně upgradovaná verze Luciuse?