Iluminace

Luciusova vděčnost

Lucius Severuse dovedl do své ložnice, položil ho do postele a něžně jej líbal do černých hebkých vlasů, na rty, na krk. Vniknul do jeho úst a spojil se s ním v dlouhém, smyslném polibku.

„Miluju tě, Seve."

„Já tebe taky, Luci, tak moc tě miluju," zašeptal Severus a přitáhl se k Luciusovi.

Lucius pokračoval v laskání a Severus protentokrát ocenil, že mohl jen tak ležet a nechat se rozmazlovat. Chtělo se mu spát, ale Luciusovy doteky mu to nedovolovaly. Ale když to bylo tak příjemné... Měl zavřené oči, o to víc se mohl soustředit na hmatové prožitky. I kdyby se chtěl bránit, neměl vůbec energii. Jak byl opilý, tělo ho vůbec neposlouchalo. Ale Luciuse naopak poslouchalo Severusovo tělo velice dobře. Každý dotyk, pohlazení, polibek způsobil přesně to, co měl, a Severus byl ponechán napospas Luciusovi, který se nejspíš rozhodl, že ho tou slastí umučí. Mohl si s ním opravdu dělat, co se mu zlíbilo. Ta bezmoc byla tak sladká... Tím, jak byl maximálně uvolněný, bylo jejich splynutí ještě příjemnější než obvykle. Pak usnul v přítelově náručí.

A Lucius si uvědomil, že by chtěl vedle své lásky usínat každý den. Proč vlastně musí Severus odcházet do své komnaty? Harry už přece spí ve svém pokoji... 

---

Severus se probudil nečekaně v Luciusově posteli. Samozřejmě ho příšerně bolela hlava. Matně si vzpomínal na vše, co se předešlého večera událo. Mírně se za svou opilost styděl, ale snad neprovedl nic tak hrozného... Zamžoural na ošklivý mechanický hodinový stroj na stolku. Pane bože, už je dávno po zahájení výuky! A kde je vůbec Lucius? To ho nemohl vzbudit? Severus se rychle převlékl, stavil se v dílně pro lektvar proti kocovině a rychle se vydal do učebny, kde na něj asi čekají ty nebohé děti.

V místnosti našel nejen všechny tři své studentíky, ale i Luciuse, který se s nimi výtečně bavil. Snad ne na jeho účet?

„Dobré ráno, Severusi. Náš budoucí pan doktor nás poctil svou návštěvou?"

„Dobré," zavrčel Severus. „Děkuji ti, že ses ujal mých studentů, ale teď si je s radostí převezmu."

„Seve, no tak, nemohl bys jednou udělat výjimku a nechat to na mně? Ty by ses mohl věnovat studiu, jak jsi plánoval."

Severus nebyl ve stavu protestovat. Žádné brilantní argumenty ho nenapadaly, a tak se uvolil, že první hodinu přenechá Luciusovi, děj se vůle boží. Odploužil se do knihovny a unaveně se posadil do křesla. Zavřel oči a chvíli přemýšlel nad událostmi posledních dní. Výzva, která před ním stála, ho mírně děsila, ale teď už nemohl couvnout. Ne po tom, co pro něj Lucius udělal.

Otevřel oči, a až nyní si uvědomil zvláštní uspořádání knih na stole. Spatřil rukopisy, které zde až dosud neviděl, nebo z nich alespoň nestudoval. Podíval se na stůl pořádně. Mezi knihami ležela rudá růže a krasopisně napsaný vzkaz:

S láskou Lucius

Severus si začal prohlížet svázané pergameny, které voněly novotou. Knihy od Galéna, Aviceny a Hippokrata. Téměř vše, co bude potřebovat k vykonání lékařské zkoušky. Kde je mohl Lucius tak rychle sehnat?

Severus byl tak dojatý, že mu z očí kanuly slzy. Přivoněl k růži a políbil Luciusův vzkaz. Nikdy si nemyslel, že by se mu ještě někdy mohlo splnit, o čem vždy snil. Potkal lásku svého života, má dva úžasné syny, bude mu umožněno stát se lékařem. A Severus děkoval Bohu a Lily a Brumbálovi...

Úplně zapomněl, že slíbil vrátit se do výuky. Začetl se do jedné z knih a ze studia ho vyrušil až Lucius.

„Ach, Seve, doufám, že jsem ti udělal radost."

Severus provinile vzhlédl od knihy. „Promiň, zapomněl jsem na čas."

Lucius k němu zezadu přistoupil, sklonil se k němu a políbil ho do vlasů.

„Nevím, jak ti poděkovat," hlesl Severus. „Jak jsi dokázal sehnat ty knihy tak rychle?"

„Opět přes Brumbála. Nepočítal jsem, že bys odmítl nabídku z univerzity."

Severus si přitáhl Luciuse do objetí a políbil ho.

„Myslím, že budeš vědět, jak mi poděkovat," ušklíbl se Lucius.

Nebojte se, nebude to jen o škole :-)