Iluminace

Cesta domů

Když se setkali se Severusem na snídani, bylo mu vše jasné. Harry neuměl předstírat a na první pohled na něm bylo poznat, jak strávil ráno. Severus a Draco se střetli očima. V tom pohledu bylo porozumění a vzájemný respekt. Severus dal Dracovi svolení, aby miloval jeho syna se vším všudy, a rozhodně se nechystal moralizovat. Nyní museli Harryho podpořit při rozloučení s klášterem. Harry, rozzářený jako jarní sluníčko, objal Viktora a vřele se rozloučil i s opatem. Ani na okamžik ho nenapadlo, že by zde zůstal. Rychle si sbalil svůj skromný majetek a vydali se na cestu. Harry trval na tom, že se musí zastavit v Beauxbatons, a Severus s Dracem by mu v dané chvíli nic neodepřeli. Harry měl pocit, že je nejmilovanějším člověkem na zemi.

Ubohý Neville se musel dívat na obrázek dokonalého štěstí, které spadlo do klína tomu protivnému blonďákovi. Už dlouho věděl, že mu Harry nikdy patřit nebude, ale mít ty dva přímo před očima mu rvalo srdce. Severus viděl v Nevillových oříškových očích potlačované slzy a byl by nejraději svého syna okřikl, aby se ovládal – ale co by mu měl vlastně říct? Nedělal žádné nepřístojnosti, jen se díval na celý svět zamilovaně a zářil štěstím.

Severus nešťastného novice pevně objal. „Jsi ten nejobětavější a nejstatečnější mladý muž, jakého jsem kdy potkal. Budu ti do smrti zavázaný, že se mi díky tobě vrátil syn. Ať už si vybereš jakoukoliv cestu, přeju ti mnoho štěstí."

Neville na něj vděčně pohlédl. „Já už jsem si svou cestu vybral a nesejdu z ní," řekl rozhodně. Pro něj existuje jen duchovní cesta, protože nikdo takový jako Harry už po světě nechodí.

Odvedl Harryho a Draca do hostinské místnosti, kde budou přespávat. Při představě, co všechno se tady může odehrávat, mu usedalo srdce. Citlivý Harry, přestože se zdálo, že má oči jen pro svého přítele, si Nevillových pocitů všiml.

„Neville, děkuju za všechno." Pevně ho objal a vtiskl mu pusu na tvář.

Neville se na něj smutně usmál a s mírným uspokojením se ušklíbl na Draca, který se na celý výjev mračil a evidentně žárlil.

Harry se stočil Dracovi do náruče. V tomto místě, v němž strávil tak dlouhý čas, tak blízko nešťastného Nevilla, se nějak ostýchal jakékoliv intimity s Dracem. Vtiskl mu dětský polibek a Draco pochopil. „Je ti ho líto, viď?"

Harry přikývl. Sám moc dobře věděl, jaké to je, trápit se láskou.

„Nikdy mě neopouštěj, Draco."

„Nemusíš se bát. Nikdy jsem tě neopustil a zůstanu s tebou navždy. Uzavřel jsem neporušitelný slib."

„Neporušitelný slib? Co je to?"

Draco vyprávěl Harrymu o slibu, který musel složit, než mu Neville ukázal jeho dopis. Harry se málem rozplakal dojetím. Měl pocit, že stále jen nevědomky ubližuje lidem, kteří ho mají rádi. Kolik si kvůli němu museli vytrpět Draco, Severus a Lucius, a teď ještě Neville!

---

Od odjezdu z Beauxbatons byl Harry poněkud zamlklý. Rozjásanou náladu vystřídala zadumanost. Draco by ho byl rád znovu rozveselil, ale jeho přítel byl uzavřený ve svých myšlenkách. Draco uvažoval, co se vlastně Harrymu honilo hlavou celé ty roky. Na co myslel, co cítil? Bylo to tak přímočaré jako u něj samotného?

Severus do svého syna viděl lépe. Ač vypadal stále jako chlapec, uvnitř jím nebyl. Musel se starat sám o sebe, musel činit rozhodnutí, která měla vliv na lidi, které miloval. To všechno ho změnilo. A přesto – pro něj to byl stále ten maličký Harry, kterého musí chránit. Být otcem dospělého syna bylo možná ještě těžší než starat se o dítě. Harry a Draco si vybrali cestu, na níž budou potřebovat jeho podporu. Když je teď spolu viděl, nemohl nevzpomínat na dobu, kdy přišel na Malfoyovo panství a oba chlapci byli malí a jejich přátelství absolutně nevinné. Vzpomněl si, jak si ho Lucius získal, když se hezky choval k Harrymu. Náhle pocítil silný stesk po svém partnerovi. Ano, Lucius se dopustil některých chyb a o hlubších věcech příliš nepřemýšlel, ale Severus ho měl nade všechno rád. Když tak pozoroval Harryho a Draca, cítil u nich jakési magické spojení, jako by jeden nemohl bez druhého existovat. Možná něco podobného pojilo i jeho samotného s Luciusem. Když o tom kriticky, ale opravdu kriticky přemýšlel, musel si přiznat, že jeho přitažlivost k Luciusovi je někdy poněkud přízemnějšího charakteru. I po těch letech mu připadal neodolatelný a nekomplikovanost jeho uvažování byla v zásadě osvobozující.

V příští kapitole nás čeká zase trochu dobrodružství!