Iluminace

Brilantní argumentace

Od onoho magického zážitku v klášteře se Harry a Draco k sobě opět začali chovat jakoby nic, trávili spolu jen minimum času, Harry utíkal do kláštera a Draco do knih. Ještě nebyli připraveni na intenzitu emocí, které se v nich probouzely. Panovala mezi nimi nevyřčená přátelská dohoda, že zatím nedovolí jeden druhému proniknout dále. Nadešel den, kdy se Harry už nemohl dále vyhýbat projevu před auditoriem. Den jeho veřejné disputace. Všichni tři Harryho přátelé věděli, že naprosto podcenil přípravu. Sice chodil na přednášky, ale jeho mysl bloumala kdo ví kde a knihy otevíral málokdy. Draco a Hermiona se snažili mu na poslední chvíli předat aspoň ty nejdůležitější informace, co v kterých knihách stojí a jaké názory zastává ten který filosof či teolog, ale upřímně řečeno, měli všichni o Harryho strach. Nikdy veřejně nemluvil, v hodinách seděl tiše jako pěna, vlastně ani nevěděli, co od něj očekávat.

Harry snad ani neměl obavy. Počítal s nejhorším a věděl, že si to zaslouží. Už teď měl výčitky svědomí, že zklame Draca, že jeho milovaný uvidí, jak je hloupý a nevzdělaný... A co teprve Severus? Zdaleka nejhorší na tom bylo, že kdyby ho vyhodili z univerzity, už by nemohl být s Dracem a to by snad nepřežil...

Ráno Harry nemohl pozřít ani sousto. Zničeně se táhl do učebny v doprovodu svých zodpovědnějších přátel.

„Harry, tohle si vezmi, pomůže ti to," řekl Draco a podal mu lahvičku lektvaru Felix Felicis.

„Co to je? Nějaký lektvar na uklidnění od táty?"

„Lektvar pro štěstí od Brumbála."

Při zaslechnutí Brumbálova jména se Harry uklidnil. Ten starý muž byl pro něj největší autoritou na světě. S povděkem převzal od Draca lahvičku a rychlým pohybem si celý její obsah nalil do úst. Chutnalo to skoro jako obyčejná voda.

Byl téměř konec školního roku a všichni studenti už byli dost znudění. Nikdo nebyl příliš zvědavý na další nudnou disputaci. Harry byl tichý a uzavřený, a tak ho nikdo příliš neznal, neočekávali od něho žádný zajímavý výkon.

„Kolego Snape, vy jste jeden z posledních, kdo nám ještě nic neřekl. Mám tady pro vás tuto kvestii: Jaké existují důkazy pro nesmrtelnost lidské duše?" Profesor Kratiknot položil otázku a v místnosti zavládlo ticho.

Harrymu se sevřelo hrdlo. Draco a Hermiona by dovedli na toto téma hovořit hodiny a hodiny. Tolikrát je slyšel, jak se o tom přou. Byla to jedna z hlavních otázek, kterou řešili všichni – filosofové, teologové i obyčejní smrtelníci. Vlastně ji řešil i Harry, mnohokrát o duši uvažoval od té doby, kdy Draco málem zemřel na hadí uštknutí.

Harry se nadechl a spustil.

„Lidská duše je nesmrtelná. Ano, musí být. Když člověk zemře, nikdy nezemře úplně. Něco z něj přejde do dalších generací. Moje maminka zemřela, ale mám její zelené oči. A tatínek říká, že mám i její dobré srdce. Draco má šedé oči jako jeho otec a taky jeho světlé vlasy. A úsměv má po svojí mamince. Kde se bere ta podobnost? Něco ji musí přenášet. Něco nehmotného, nebo možná hmotného, ale my to nevidíme. To něco zajistí tu nesmrtelnost, že kousek člověka přejde do dalšího a pak do dalšího. Ano, tak nějak to musí být. A když by i někdo žádné potomky neměl, může vytvořit umělecké dílo nebo filosofické dílo a do něj vdechne část své duše. A ta pak přetrvá navěky."

Harry se zamyslel a pak si uvědomil, že stojí před všemi svými spolužáky a všechny tyto své úvahy formuloval nahlas. Očekával, že se mu budou ostatní smát, ale v učebně bylo hrobové ticho. Harry měl pocit, že všichni musí slyšet tlukot jeho srdce.

„Harry, to bylo naprosto skvělé," vykřikla Hermiona. Draco začal tleskat a vzápětí se přidali i ostatní studenti.

„Brilantní, zajímavá argumentace. Na základě kterého autora jste k ní dospěl?" otázal se profesor.

„V zásadě jsem eklekticky vytěžil všechna základní doporučená díla," lhal Harry, jako když tiskne. „K některým úvahám mě dovedl Aristoteles, ale i trochu stoikové a samozřejmě svatý Salazar a svatý Merlin..."

„Ano, pane kolego, děkujeme za neotřelý náhled." Profesor Kratiknot si maně vzpomněl na Severuse Snapea, kterého měl také tu čest učit, a už mu vůbec nic nebylo divné.

„Doufám, že se s vámi setkám i v následujícím ročníku," uzavřel disputaci. Harrymu spadl kámen ze srdce. Předsevzal si, že v příštím roce se bude studiu věnovat daleko víc. Kvůli Dracovi. Univerzita Verruca má s ním i s jeho otcem svatou trpělivost.

To bychom měli a Harry se konečně bude moci věnovat důležitějším věcem :-)