Iluminace

Zapečetěný list

Draco už byl dávno zdravý a život na panství se dostal do starých kolejí, ale něco se přece změnilo. Byly to změny nepozorovatelné, ale ti, kterých se dotýkaly, si je uvědomovali. Harry a Draco, kteří byli dobrými přáteli už dříve, byli nyní propojeni zvláštním poutem. Jako by jeden bez druhého nemohli existovat. Nešlo o to, že by nemohli být bez fyzické přítomnosti toho druhého. Draco často potřeboval klid na studium a Harry na kreslení, netrávili společně všechen čas. Spíše se stávalo, že nějakým šestým smyslem rozpoznávali, jak se ten druhý cítí. Harry si třeba v klidu kreslil a najednou ho bodlo u srdce a bylo mu tak smutno, že se mu bezdůvodně draly slzy do očí. Rozeběhl se k Dracovi a našel ho v slzách, protože se právě dozvěděl o smrti jedné ze starých služebných... Pevně ho objal a utěšoval ho, dokud se přítel v jeho náručí nevyplakal.

Jindy se Draco probudil uprostřed noci a měl najednou velkou bezdůvodnou obavu o Harryho. Rozběhl se do jeho komnaty, kterou měl nyní Harry sám pro sebe, a našel ho zmítajícího se nočním děsem... Tentokrát to byl Draco, kdo svého přítele uklidnil a ukonejšil ke spánku. Bylo to na jednu stranu děsivé, jak mocné jejich propojení bylo, na druhou stranu se zdálo uklidňující, že budou vědět, kdyby se někomu z nich něco stalo.

Od onoho uštknutí pociťoval jistou proměnu i Severus. Ten pocit, když podal Dracovi lék a chlapec se začal zázračně uzdravovat, ho absolutně naplňoval. Byl neskonale vděčný, že se uzdravil, ale zároveň se mu vrátil pocit staré křivdy, že mu nebylo umožněno stát se lékařem. Chyběla mu jedna jediná zkouška!

Lucius si všiml jeho časté zahloubanosti, která přecházela až do melancholie. Severus v knihovně často trávil hodiny a hodiny neplodným přemítáním. Několik večerů za sebou se Lucius snažil zjistit, co jeho přítele trápí, ale bez úspěchu. Severus o své minulosti nerad mluvil a aristokrat vlastně dodnes nevěděl, jak málo chybělo Snapeovi k tomu, aby se stal lékařem. Nakonec pravdu ale zjistil úplnou oklikou. Od uštknutí totiž začal Draco k Severusovi vzhlížet nejen jako k učiteli, ale i jako k léčiteli. Chtěl jako on pomáhat lidem, a nakonec překvapil Severuse myšlenkou, že by se chtěl také stát lékařem. Nedospělému chlapci Severus svěřil více než svému milenci... A empatický Draco pochopil. Severuse, který tak dobře umí skrývat své pocity, stále bolí, že se svého snu musel vzdát.

Jednoho dne pak přišel Severusovi zapečetěný dopis psaný v latině, aby se dostavil k závěrečné disputaci na univerzitě Verruca, kde bude ověřeno, zda je připraven k vykonávání lékařského povolání a v případě úspěšné disputace mu bude udělen titul doktora medicínských věd.

Nejdřív tomu nemohl uvěřit, považoval to za nejapný žert – ale od koho? Dokonce se několik dní s obsahem dopisu nikomu nesvěřil. Lucius viděl, jak moc je napjatý, Severus dokonce po dva večery odmítl společné posezení s tím, že mu není dobře. Třetího večera už Lucius nebyl ochotný tuto hru hrát.

Severus byl tak neklidný! Lucius tušil důvod jeho paniky, koneckonců byl to on, kdo v tom měl prsty. Jakmile od Draca zjistil, co přítele trápí, kontaktoval svého starého učitele Brumbála z kláštera ve městě Verruca, kde byla taktéž univerzita. Brumbálovy konexe zabraly a tamní rektor se uvolil dát nadějnému studentovi druhou šanci...

„Seve, nechceš mi něco říct?" otázal se Lucius.

Severus se díval nepřístupně jako za starých časů. Lucius ho jemně políbil do vlasů a chvíli si s nimi pohrával. Nezapomínal mu dolívat víno.

„Seve, nechceš mi něco říct?" otázal se Lucius o několik číší vína později.

„Asi jsi pochopil, že nechci," zasmál se Severus mírně přiopile, ale podal Luciusovi onen dopis, který už byl notně ohmataný z toho, jak na něj jeho adresát několikrát denně pochybovačně zíral.

Lucius si ho převzal a přelétl očima. „A jak s tou nabídkou naložíš?"

„Nevím. Nechce se mi věřit, že by to bylo skutečné. Někdo si ze mě vystřelil."

„Ten dopis je skutečný, Seve. Mluvil jsem s Brumbálem, zajistil ti přímluvu na univerzitě Verruca."

Severus na něj zmateně hleděl. Jeho mozek nebyl ve stavu zpracovávat tak nelogické informace.

„Ty znáš Brumbála?"

„Ano, studoval jsem u něj."

„Studoval jsi klášterní školu u Brumbála?" otázal se Severus nevěřícně.

„Co tě na tom tak šokuje?"

„Ty a klášterní škola, to nějak nejde dohromady."

„Zkazil jsi mě až ty," zasmál se Lucius.

„Byl jsi byl tak blízko mě a nikdy jsme se nepotkali..." Ze Severusova hlasu zněla lítost.

„Klášter si žije svým životem, nestýkali jsme se se studenty z univerzity. Tak co s tou nabídkou uděláš?"

„Asi se od zítřka budu učit," uchechtl se Severus. „Co jiného mi zbývá?"

Lucius se na něj usmál. „Ber to jako můj dík za Draca."

„Miluju tě, Luci," zašeptal Severus. „I když dnes asi nemám sílu ti to dokázat, vypil jsem toho příliš."

„A kdybych ti svou lásku dokázal já, tak se zlobit nebudeš?"

„Můžeš si se mnou dělat, co chceš," odpověděl Severus vláčně. Teď, když byla celá to podivná záležitost venku, pocítil obrovskou úlevu. Musel se bezdůvodně smát, bylo mu tak lehce!

Á, mám to zase přeslazený! Ale když Severus si to fakt zaslouží :-)