Iluminace

Harryho tajemství

Draco se za každou cenu snažil zlepšit si svou reputaci, a tak se ponořil do studia. S Hermionou trávili hodiny a hodiny studiem a vzájemnými disputacemi, takže si ani nevšimli, že Harry často někam mizí, aniž by jim řekl, kam jde a kdy se vrátí. Domnívali se, že je někde s Ronem – znali se z dřívějška a měli si stále co povídat.

Nutno podotknout, že Dracovi se jeho snaha vyplácela. Na hodině dialektiky s Hermionou oba zazářili, když předvedli bezchybnou argumentaci na téma nesmrtelnosti lidské a zvířecí duše. Harry na ně jen obdivně zíral. Sám se raději držel v pozadí, nechtěl hovořit před tak velkým auditoriem a na duši by se raději zeptal Brumbála než hledat důkazy pro různá tvrzení v Aristotelových spisech a odkazech církevních otců. Připadal si vedle Draca tak nepatrný, měl pocit, že mu nemůže stačit, že Hermiona je pro jeho kamaráda daleko zábavnějším partnerem. Z toho zjištění ho bolelo u srdce, a proto unikal ze soutěživé atmosféry, která se mu stávala tíživou. Utíkal k Brumbálovi a tam se věnoval tomu, co ho naplňovalo a v čem si vedl dobře. Učil se v klášteře iluminovat rukopisy. Když jeho ruce vytvářely nadpozemsky krásné obrázky, připadal si šťastný, čas mu plynul tak rychle, že nic kolem sebe nevnímal. Kdyby mu Brumbál nepřipomenul, že je čas k odchodu, snad by se byl zapomněl vrátit na kolej. Bál se přiznat svým přátelům, kam chodí a co tam dělá. Draco by si dělal starosti, protože Harry kvůli práci na iluminacích přirozeně zanedbával studium. Zatím to nebylo vidět, protože na univerzitě nebyly v průběhu studia žádné formální známkované zkoušky. Co se však očekávalo, byly disputace, tedy rozhovory s přednášejícími nad prostudovanými texty a zvládnutí argumentace. Harry se nějak nemohl přimět k tomu, aby milované kreslení vyměnil za nudné latinské texty.

Draco mu dopřával větší míru svobody, než očekával, a Harry toho využíval.

Draco si držel od oné noci v klášteře od Harryho odstup. Za žádnou cenu nechtěl, aby Harry poznal, že se jeho city nějak proměnily. Vlastně spolu teď trávili opravdu málo času. Draco si ovšem přece jen všiml, že Harry někam odchází, a nedalo mu to spát. Po několika týdnech byl pološílený žárlivostí, že si našel nějaké děvče.

„Nejsi nemocný?" zeptala se jednou Hermiona. „Vypadáš nezdravě."

„Nic mi není," odtušil Draco.

„Něco tě trápí, poznám to na tobě."

„Asi jsem unavený z učení a mám strach z disputací," uzavřel Draco.

„To by měl mít spíš Harry, nepamatuju se, že by se na učení někdy podíval," zlobila se Hermiona.

„Jo, taky mám o něj obavy," přiznal Draco. „Nevíš, kde tráví volná odpoledne?"

„Nevím, zeptej se ho."

„Nemohla by ses ho zeptat ty?" poprosil Draco. Hermiona přislíbila, ale nedočkala se žádné kloudné odpovědi. Harry se vymluvil, že chodí do knihovny nebo se jen tak projít po městě, protože ho na koleji svými věčnými disputacemi vyrušují. Draco a Hermiona se tedy snažili učit tiše, ale frekvence Harryho odchodů se nijak nezměnila.

Draco už byl tak zoufalý, že udělal něco, na co pyšný nebyl. Jednoho dne se potichu vypravil Harryho sledovat...

Srdce mu bilo až v krku. Připadal si provinile a neskutečně se bál, co zjistí. Nejspíš se Harry schází s dívkou, co jiného by za tím mohlo být? Draco měl nohy jako z vaty, téměř nemohl polknout, jak měl sucho v ústech, před očima se mu dělaly mžitky. Stále se mu ale dařilo neztratit černovlasého z očí. Harry ho nezpozoroval, šel velmi rychlým krokem, aby neztratil ani minutu drahocenného času. Roztřesený Draco mu taktak stačil. Ke svému údivu uviděl, jak Harry mizí za zdmi kláštera. Co tam proboha dělá? Dracovi to nedalo a vklouzl do klášterní zahrady a šel za Harrym ještě dál, otevřenými dveřmi až do chladivé chodby. Viděl, jak Harryho vede Brumbál až na konec té kamenné chodby. Věděl, že by měl honem nepozorovaně utéci, ale zůstal stát jako přikovaný. V tom okamžiku se rozhodl. Zeptá se Brumbála, musí se dozvědět pravdu. Hlavou mu vířily nepravděpodobné myšlenky. Chce Harry vstoupit do kláštera? Přijmout řeholní slib? Proč by to dělal? Má se ženit a chodí na duchovní přípravu? Je smrtelně nemocný a připravuje se na svůj odchod? Než se vrátil starý opat, byl Draco už pološílený z neodbytných myšlenek.

„Důstojný pane..." hlesl.

„Chlapče můj, čekal jsem, kdy k nám zavítáš," pronesl Brumbál klidně. „Pojď se chvíli posadit."

Nalil Dracovi pohár vína a donutil ho sníst několik klášterních rohlíčků.

„Neměj Harrymu za zlé, že sem chodí a nic ti neřekl. Nechtěl, aby sis dělal starosti."

„Ty si právě dělám," vydechl Draco.

„Pojď, podíváš se sám, co sem Harryho přivádí," hovořil dál Brumbál a odvedl Draca na konec dlouhé chodby, pootevřel dveře a Draco uviděl Harryho skloněného nad pergamenem, jak vykresluje kolem prvního písmena textu krásný obrázek. Byl tak zabraný do své činnosti, že je ani nezaregistroval.

Brumbál odvedl Draca zpět.

„Proč se mi nesvěřil? Nedělá nic špatného."

Cítil pálení v očích. Harry mu nedůvěřuje, tajil před ním skutečnost, kterou vůbec tajit nemusel.

„Donutil jsem ho ke studiu, i když nechtěl," vzlykl. „Trápí se tady jen kvůli mně."

„Tak to není," oponoval Brumbál. „A právě proto ti to nechtěl říct. Aby sis nic nevyčítal. Harry nechce odejít z univerzity. Ostatně ani já si nemyslím, že by to bylo rozumné. Trocha vzdělání neuškodí ani té jeho střapaté hlavičce. Ale bude potřebovat pomoc. Když bude nejhůř, dej mu tohle." A stařičký opat podal Dracovi lahvičku lektvaru Felix Felicis pro štěstí. „Nemusíš se toho bát. Není to o nic nebezpečnější než svěcená voda."

Uvidíme, jak daleko to nechají v tom klášteře dojít :-)