Iluminace

Víc než jen malá dávka štěstí

Draco se rychle vydal na cestu. Znal ji i poslepu, takže mu skoro nevadilo, že mu na cestu svítí jen měsíc. V duchu si spílal, že do seníku vůbec lezl. Co si Harry pomyslí? Co mu má říct? Snad Harryho nenapadlo jít ho hledat. Sevřel ho strach, že se mohlo kvůli jeho neopatrnosti Harrymu něco zlého stát. Naštěstí viděl, že se v jejich oknech ještě svítí. Harry tedy nespí. Určitě si dělal starosti.

Draco otevřel dveře a oslnila ho záře svící. Místnost byla osvětlená, že bylo světla jako ve dne. A jeho Harry... Jeho Harry stál u jedné ze stěn a soustředěně na ni psal, nebo spíš kreslil, jeho jméno, vyvedené v kombinaci zelené a stříbrné. Harry si snad ani nevšiml, že někdo vstoupil, byl absolutně ponořený do své činnosti. Štětec držel střídavě v levé a pravé ruce a oběma kreslil precizně, bez jediného zaváhání.

Draco už nemohl ten výjev jen netečně pozorovat. Udělal několik kroků vpřed a stiskl svého talentovaného iluminátora pevně v náručí.

„Lásko, kde jsi byl tak dlouho?" zavrněl mu Harry do ucha. „Stýskalo se mi."

Nic víc. Nezlobil se, nedělal si starosti, naprosto mu důvěřoval. Jen se mu stýskalo.

Draco, přemožený emocemi, našel odvahu říci pravdu.

„Byl jsem za Brumbálem. Chtěl jsem se ho na něco zeptat."

„A máš svou odpověď?"

„Od něho ano, od tebe zatím ne," zašeptal Draco.

Harry na něj tázavě pohlédl. „Nemám před tebou tajemství, odpovím ti na cokoliv."

Draco chvíli mlčel a díval se do nádherně ozářených Harryho očí.

„Brumbál je ochoten nás oddat."

Harryho smaragdové oči se ještě rozšířily.

„Draco, to je přece skvělé!" Harry se mu vrhl kolem krku a pak ho začal líbat tak divoce, že ho div neumačkal.

Asi souhlasí, říkal si Draco, ale nedalo mu to a zeptal se, jen proto, aby mohl ta krásná slova slyšet vyslovená nahlas. „Vezmeš si mě, Harry?"

„Ano, vezmu si tě," odpověděl Harry se smíchem. Dracova nejistota mu přišla roztomilá.

„A děkuju za tvou odvahu," dodal vážně.

Draco si ho k sobě přitiskl. Nemohl uvěřit svému štěstí.

---

Jak říct takovou věc rodičům? Draco až tak odvážný nebyl. Harrymu to problém nedělalo. Od té doby, co se mu obnovil cit v pravé ruce a zároveň se naučil používat levou, se mu vrátila i jeho spontánnost a otevřenost. Severus a Lucius tak byli překvapeni nečekanou návštěvou svých dětí. Měli by si dělat obavy? Nezdálo se. Oba mladí muži zářili štěstím. Jednou při společné večeři se Harry osmělil zavést na to řeč.

„Chtěli bychom vám něco říct."

Významné ticho.

„Draco poprosil opata Brumbála, aby nás oddal. Chtěli bychom vás poprosit, abyste nám šli za svědky."

Harry pronesl svou řeč krásně. Severus byl na něj hrdý. Draco se div nezakuckal vínem a nejraději by se schoval pod stůl.

„Já tedy určitě půjdu velmi rád," usmál se Lucius. „Seve?"

Jak mohl Severus, vědec a cynik, přiznat, že si právě toto vždycky přál? Svěřit svého malého Harryho do láskyplné náruče zodpovědného Malfoye, který ho bude milovat nade všechno a žádná oběť pro něj nebude nemožná?

„Tatínku?" Příliš dlouhé mlčení Harryho vylekalo.

„I já půjdu velmi rád," řekl konečně i Severus a Harry ho prudce objal.

---

„Když už ten Brumbál takhle úřaduje," napadlo Luciuse, „co kdybychom taky...?"

Leželi vedle sebe se Severusem, oba nazí, příjemně unavení po naplňujícím splynutí, ale s perspektivou pokračování, jen co se trochu protáhnou a posilní vínem.

Severus by za nic nepřiznal, že se mu podobná myšlenka také vtírala do hlavy.

„Luci, já ti přece neuteču. Když jsem to s tebou vydržel až doteď, tak mě máš na doživotí."

„Pravda, sklony utíkat má spíš ten tvůj kluk," zasmál se Lucius nervózně. „Nedivím se, že si ho chce Draco pojistit."

„A ty by sis mě chtěl taky pojistit?" zeptal se Severus škádlivě.

„Asi bych měl, jsi to nejvzácnější, co mám."

Severus ho jemně políbil na ústa. „Chci si tě vzít, Luci," řekl vážně.

„Á, věděl jsem to. Já jsem prostě neodolatelný," chechtal se Lucius. Spadl mu kámen ze srdce. Přece jen si u racionálně založeného Severuse nebyl jistý.

„Jak to proboha řekneme dětem?" ozvalo se unisono.

Už jen jedna kapitola a rozloučíme se s nimi :-)