Iluminace

Jakou barvu má duše?

Draco vykřikl leknutím a Harry se na něj vyděšeně podíval. Zahlédl hada rychle se plazícího pryč. Draco upadl na zem a bolestí se rozplakal. Druhý chlapec k němu poklekl. Vůbec nevěděl, co by měl dělat. Dospělí jim to tolikrát opakovali a on si teď v panice nemohl vybavit vůbec nic!

„Doběhnu pro pomoc, Draco, neboj se," řekl a pohladil jej po mokrém líčku.

„Harry, nenechávej mě tu samotného," brečel Draco.

Co teď?

„Musím dojít pro tatínka, hned budeme zpátky," sliboval.

Draco se třásl po celém těle, byl bledý a začínalo se mu špatně dýchat. Ne, nemůže ho tady nechat. Harry zmobilizoval všechny své dětské síly, vzal Draca do náruče a běžel s ním směrem k sídlu. Naštěstí brzy potkali poddané, vracející se z polních prací. Jeden z mužů chlapce převzal a rychle ho donesl do hradu.

Draco na tom byl velmi špatně. Těžce dýchal, bylo mu na zvracení a chvílemi ztrácel jasné vědomí.

„Doneste ho za tatínkem do dílny nebo do knihovny," prosil Harry. Jestli mu někdo může pomoci, je to právě on.

Severus zrovna pracoval na séru proti uštknutí s pracovním názvem Zmijozel, ale stále nebyl spokojený. Nebyl si jistý koncentrací jednotlivých ingrediencí, byl by potřeboval ještě lék vyzkoušet – ale rozhodně ne na dítěti!

Když uviděl bezvědomého blonďáčka, srdce se mu sevřelo. Za ta léta se mu stal druhým synem, měl ho rád stejně jako Harryho. Položil jej na svou postel a zkontroloval jeho stav. Ten byl bohužel velmi vážný a Severusovi proběhly před očima podobné případy z posledních týdnů... ani jedno z dětí, které na tom byly podobně jako Draco, se nepodařilo zachránit. Draco se třásl po celém těle, byl bledý až promodralý, měl velmi slabý puls. A do toho všeho tady byl Harry, který od něj očekával, že jeho malému kamarádovi pomůže... Severuse jeho srdceryvný vzlykot přiváděl k šílenství.

Jestli nic neudělá, Draco do několika hodin zemře, to bylo téměř jisté. Pokud mu podá nevyzkoušený lék, může ho zabít do několika minut. Severus by se potřeboval s někým poradit, ale s kým? Než by zavolal pana Grangera, už by mohlo být pozdě. Měl by se o postupu poradit s Luciusem? Jeho přítel je někde na obchůzce panství a vůbec netuší, jaké drama se tady odehrává.

„Harry, co mám dělat?" zeptal se Severus zoufale a naprosto neprofesionálně malého chlapce.

„No podej mu přece to sérum, Zmijozel," řekl Harry tak vážně a dospěle, že za jeho zelenýma očima Snape uviděl jeho matku.

„Je to jediná možnost," řekl Severus nahlas, aby si dodal odvahy.

„Počkej tady u něj, hned se vrátím," instruoval Harryho a odešel zpět do dílny.

Harry se bál být s Dracem sám v místnosti. Bál se, že Draco umře, a ze všeho nejvíc se bál, že umře teď, když tady nikdo jiný není. Jak by to vůbec vypadalo? Přestal by dýchat? Přestal by se třást? Od Severuse věděl, že už by mu pak netlouklo srdce. Ale kam by se pak poděla jeho duše, ta záhadná věc, o které mluvíval Brumbál a bratři v klášteře? Harry si ji představoval jako průsvitného Draca, který by opustil to zubožené tělo a nenechal by se zachytit, i kdyby se Harry snažil sebevíc. Ta hrůza při představě, že nemůže chytit Dracovu duši, protože je průhledná a nehmotná, ho úplně dusila. Viděl sám sebe, jak se snaží dotknout průsvitně modrého ducha, a přitom jen mává prázdným vzduchem... Duše má něco společného s dýcháním, protože všichni, kdo ji mají, dýchají, uvažoval. Z toho, co ho učil vědecky zaměřený Severus a duchovně zaměřený Brumbál, měl v hlavě pořádný zmatek. Duše určitě uteče z těla ústy, člověk ji vydechne, když umře, přemýšlel dál Harry. Rozhodl se Dracovu duši uvěznit, bude ji hlídat, dokud se Severus nevrátí. Nebo mu půjčí kousek své duše...

Když se Severus vrátil z alchymistické dílny s nazelenalou lahvičkou Zmijozelu, našel Harryho se rty pevně přitisknutými na Dracových ústech.

„Harry, co tady provádíš?" zeptal se překvapeně.

„Já jsem chtěl, aby mu nemohla uletět duše z těla, než se vrátíš," řekl Harry bezelstně.

Severus ho pohladil po tvářičce.

„Ještě dýchá, takže se ti to podařilo," řekl s mírným dojetím.

První drarry moment :-)