Zaraki & Hunter

Chapter 1

Třeba bude jejich vztah jen, chvilkové poblouznění. Nebo je prostě, osud, zavedl na stejnou cestu. Nebo je to všechno, jenom lež a touha někoho milovat.
Ale...
Někoho milovat, je jako cítit oheň na duši.

🔥🌿🍃🍀🔥

Neměla jsem tušení, že mě moje minulost dožene a strčí z kamenných schodů. Celý můj život mi přeběhl před očima a ztratil se v ledovém oceánu...

Byl to hrozný den. Obloha se zatáhla hned po východu Slunce. Pršelo a já strávila polovinu dne čekáním ve frontě. Kdo by řekl, že bude v lékárně tolik lidí. Proběhla jsem rušnou ulicí a snažila se procpat k metru. Blond vlasy mám zmáčené a oblečení promoklé. Je mi zima a jediné místo, které mám na mysli je můj byt. Promnu si zelené oči, od rána jsou zarudlé nevyspáním a přejí si to samé co já. Tmu a klid.
Je čas na velkolepé představení.
Zaraki Stone, ničím nejsem výjimečná a už vůbec viditelná. Přehlednou mě můžete i v prázdnotě a to je naprosto vyhovující. Ve dvaceti bych už měla mít rozum, ale ten asi zůstal někde daleko. Smůla se mi lepí na paty jako žvýkačka a nesnášení života je jen specialita. Ani ne dva měsíce zpátky, přišel náhlý útěk z domova a najednou jsem v tomhle zatuchlém městě.

Podchod byl už tak blízko, div neběžím abych už byla doma.
Jenže...
Lehký tlak na zadá, stačilo to abych ztratila rovnováhu a mokré schody dodají ten pravý efekt pádu. Nevypadala jsem ze sebe jediný zvuk, všechno kolem utichne a očekávaný pád, který měl opravdu bolet, vlastně nepřichází. Všechno, co se mi honilo hlavou zmizí, zmizí v v hlubokém oceánu, pokrývající led.
Hrudník se mi zvedá ve stejném rytmu jako jeho. Dlaněmi se zapírám o chladný chodník a doslova ztrácím rozum z jeho pohledu. Nikdy jsem neviděla někoho takového. ,,Hej, si v pohodě?" Mysl se schová do prázdnoty a z jeho hlasu se mi roztřesou kolena. Hlava mi nepatrně kývne, ale nejsem schopná vstát.
Spadla jsem na něj a jeho velké tělo tak zpříjemnilo pád.
Pevný stisk na ramenou mě vrátí nohama na zem. Vždyť tu na něm doslova ležím!
,,Moc se vám omlouvám. Jste v pořádku, vážně mě to mrzí!" Koktám jednu omluvu za druhou. Vlasy mi padají do tváře, a kapky vody z nich stékají na jeho tvář. Pohotově se zvedám na nohy, snažící nenapáchat další škody. ,,Nic se neděje.." Hlesne a sám se postaví, div nezakláním hlavu až dozadu, je vysoký a pevný jako skála. ,,Měla by jsi dávat pozor, to bylo nebezpečné." Pramen vlasů si dám za ucho a s opakovanou omluvou se znovu zakoukám do jeho očí. ,,Vážně mě to mrzí." Pohnou se mu ústa ale nic z nich nevyjde. Hledí na mě a já dostanu pocit, že se zastavil čas. Déšť vytvořil několik kaluží, jedoucí auta mají zapnuté stěrače a velké hodiny nad kostelem ukazují čtyři hodiny odpoledne. Teplo, které mi přejede po tváři mi způsobí zástavu srdce.
Co se to tu děje?
Palcem mi přeje na místě pod okem, zabolí to a mě pomalu dochází, že ten monokl je asi vidět.

,,Ještě jednou se moc omlouvám." Ucuknu před jeho dotykem a se skloněnou hlavu div neutíkám. V metru se ocitnu jako kouzlem a nedokážu dostat z hlavy jeho oči. Tak ledové, až mě z nich zamrazilo po celém těle. Myslím, že až dokonce života, budu mýt před očima,jeho pohled. Nikdy se na mě nikdo nedíval tak ustaraně jako on...
Jenže lítost, je to poslední, co má duše potřebuje.
Zavírám se v chladném bytě o rozměrech jedna plus jedna a doufám, že tenhle den už končí. Přinejmenším, že nebudu muset do večerky pro jídlo. Neustlaná postel, koš na odpadky před dveřmi a lednice co zeje prázdnotou. Klid a mír, to jediné co teď potřebuji je mi opět odebráno. Žaludek mi zpívá hladem a místo spánku se dávám dohromady. Slunce už zapadlo, když se vydávám zase ven. Odlíčila jsem ten zbytek make-upu co mi zbyl na obličeji a s plátěnou taškou jdu přes ulici pro večeři. Peněženka mi pláče a tak to dnes vidím na nudle. Touha jít skočit z mostu přichází a budu se držet celý večer.

Nad hlavou mi zazvoní zvonek, co má hlásit příchod. Za pultem sedí Asiat, okolo šedesáti a vede zajímavý rozhovor po telefonu. Tiché pozdravení a útěk k regálu s polévkami. Zeleninová nebo kuřecí? Rozhodnutí je těžké a tak se hluboce zamyslím nad chutí. Dřepnu si k tomu přemýšlení a těkám pohledem tam a sem, netrvá dlouho a v košíku přistanou obě, zvedám se k odchodu, ale naráz mě srazí na chladnou podlahu. ,,Hej, sorry neviděl jsem tě." Tenhle den, už opravdu nemohl být horší, ale v vzápětí si řeknu to samé ještě jednou.
,,Čum na cestu, Andy! Jsi v pohodě?" Tenhle hlas mi dnes hrál v hlavě jako zaseknutý gramofon. Chladný tón a výrazná barva hlasu. Vzhlédnu, klečí přede mnou a když se mi zadívá do tváře, nepatrně se narovná. ,,Jo, nic mi není." Uhýbám a co nejrychleji se zvedám k odchodu. Nestihl říct jediné slovo a už platím.
Chci co nejrychleji zmizet za dveřmi svého bytu, udělat si nudle a jít spát.
Už jsem byla skoro na silnici, nepozorně se jí rozhodnu přejít a to bez toho, abych se rozhlédla. Tělo mi prudce padá dozadu, akorát včas abych se vyhnula cyklistovi, který jel snad rychleji než auto, řve nadávky a já se zaposlouchám do tlukotu srdce. Nikoli však mého. ,,Měla by jsi dávat pozor, maličká." Po zádech mi běhá mráz, nacházím stabilitu ale jeho ruka stále svírá mé zápěstí. Má tak velké ruce...
,,Kdo ti to udělal, maličká?" Stisk snad ještě zesílil, nevěděla jsem co říct, když se na mě díval tak smutně. ,,Já.. Já moc vám děkuji. Nic mi není." Chtěla jsem odejít, uhnu pohledem ale on stisk nepovolí. ,,Pusťte mě, prosím."
Bylo to tak tiché, myslím teď na to, jak to bolí, jak bolí každý šrám na mém těle. ,,Řekni mi kdo ti to udělal." Nechápala jsem proč to chce vědět, proč jen se zajímá o někoho jako jsem já. Bylo to tak zdrcující, poprvé zažívám, pocit starosti od jiné osoby. Po tváři mi stékají slzy, nejsem ve stavu, kdy bylo přemýšlení na prvním místě. ,,Chci vědět, kdo ti to udělal, abych mu mohl udělat něco mnohem horšího. Kdo ti udělal něco tak hrozného!?"