Hate to love

Kapitola 1.

Od mala jsem vyrůstala sama. Nějakým, pro mě dodnes nepochopeným důvodem jsem skončila v dětském domově.

V domově se o vás postarají, dají vám základní know how o životě, ale tím to končí. Nejpozději ve 20 se pakujete.

Já jsem se vystěhovala už v 19. Celé dospívání jsem dřela jako tur, abych si něco našetřila, a mohla začít život s čistým štítem. Byla jsem poměrně úspěšná. Přihlásila jsem se na vysokou školu a hledala další brigády.

Byla jsem samotářská, nikdy jsem nikoho nepotřebovala.

Při jednom takovém osamoceném večeru, jsem našla, pro mě dost dobře vypadající, práci. Zavolala jsem kamarádce ze studii na střední škole, která tehdy pracovala u Formule 1, zda by pro mě neměli místo jako fotografku.

Bohužel jsem se nesetkala s úspěchem, ale přislíbila, že kdyby se něco objevilo, ozvala by se.

Měsíce se táhly. Dál jsem docházela na brigády do místní kavárny a chodila s jedním klukem ze školy.

,,Tebe nikdy nenapadlo, že by ses mohla pokusit spojit s mámou?" podal mi cukr do čaje, když jsme seděli v kavárně na rohu kampusu.

,,Proč se musíme bavit o mé mámě? Určitě je mrtvá." otočila jsem cukřenku nad hrnkem.

,,Jak to můžeš vědět?" podíval se na mě.

,,Adame, prostě to vím. Kdyby nebyla, přece by mě chtěla kontaktovat ne?" podívala jsem se mu do očí. Adama jsem znala od prváku, na začátku druháku jsme se dali dohromady a táhli to spolu do teď. Byli jsme před státnicemi.

,,Třeba." začal.

,,Ne, třeba ne. Nechala mě tam, a to kde jsem teď, je čistě moje zásluha." přerušila jsem ho.

,,Jsi prostě nejlepší." položil mi svou ruku na mou.

,,Já vím." mrkla jsem na něj a napila se čaje. Po téhle pauze jsme se vrátili do knihovny, kde jsme leželi ve studijních materiálech až do zavíračky.

Oba dva jsme studovali elektrotechnické inženýrství.

,,Jak se tohle mám asi naučit." praštil hlavou do knihy.

,,Musíš si najít systém." usmála jsem se. ,,Hele, já mám tenhle s těmi lepíky, případně pokud tomu nerozumím, tak si to přepisuju do souvislého textu, kterému rozumím." snažila jsem se mu poradit. Adam bohužel nebyl přímo studijní typ. Některé věci se učil rychle, některé ne.

,,Taky to chce pauzu." začala jsem sbírat svoje poznámky.

,,Asi máš pravdu. Zajdu si zacvičit, a pak se na to zase vrhnu." zvedl hlavu a usmál se.

,,Uděláš jenom dobře." vlepila jsem mu pusu na tvář.

,,Uvidíme se?"

,,Ve středu, zítra mám zase ten fotografickej kurz." připomněla jsem mu.

,,Vidíš to, i tohle zapomenu. Promiň. Tak si zavoláme." nastavil pusu z úsměvem.

,,To víš, že jo." pohladila jsem ho po rameni, vlepila mu ještě jednu pusu a vydala se z knihovny.

Když jsem přišla domů, z bytu nade mnou řvala hudba. Chvíli jsem se to snažila vydržet, ale po hodině plné dunění mi došla trpělivost. Praštila jsem knihou na stůl a nasupeně se vydala o patro výš.

Bušila jsem na dveře abych byla dostatečně slyšet.

Po chvilce se otevřeli dveře. Za nimi stál jeden náš spolužák.