Mattemovi děti🥹💅🏻

9.

Vity pohled:

Právě stojíme v čekárně... Já, Maty, Domča, Kája a pan doktor.

,,Je jí už o dost lépe, ale i tak doporučoval bych jí teď neposílat do školy. Možná bude trochu pomatená. Měl by na ní aspoň ještě tak čtyři dny dávat pozor. A potom bych zkusil toho psychologa. Když se opět něco takového stane dejte jí tenhle prášek." Řekne doktor, spíš k Matymu a Domčovi a podá jim nějakou krabičku. Oni jen kývnou.

,,Už za ní můžeme jít?" Zeptám se nedočkavě. Na to mě Maty probodne pohledem. Jo názor furt nezměnil.

A doma to celkem houstne co se týče Káji a Matyho.

,,Ano... Ale nebuďte na ni moc hr. Měla by už čekat v chodbě." Kyvné pan doktor.

,,Pane doktore, nebojte se. Určitě po ní hned neskočím-" odmlčí se Dominik protože v chodbě uvidí stát tu malou brunetku.

Domča se naproti ní hned rozběhne a skočí po ní. Hned na to jí zvedne do výšky. Zabiju ho...

,,Noták... Taky jsi mi chyběl." Zasměje se a obejme ho nazpátek. K ní se rozběhneme i já a Maty. Ale neskočime po ní tak jako Dominik. Když se takhle objimame, opatrně ji pouštíme.

K ní se vydá Kája.

,,I když tě nesnáším." Roztáhne ruce Viki.

,,I když tě tak nenávidím." Zasměje se Kája a obejme jí.

Maty ji vezme tašku a jdeme si sednout do auta. Dneska naštěstí nikdo neskončil v kufru.

~Time skip~

Viki pohled:

,,Vezmu ti tu tašku." Usměje se na mě Maty.

,,Proč vždyť jí unesu? Už tak jich máš dost." Nechápavě se na něj podívám.

,,Prostě to vezmu, musíš se šetřit." Řekne celkem naštvaně.

,,Tašku snad ještě unést zvládnu." Zamračím se na něj.

,,Řekl jsem že se musíš šetřit... Co na tom nechápeš?!" Už po mě vykřikne.... Dobrý nádech, výdech. Zapomeňme teď na minulost.

,,Ne promiň nechtěl jsem na tebe křičet. V pohodě? Chceš vodu pití-" nedořekne to protože mu skočím do řeči.

,,Však se nic nestalo. Fakt se kvůli tomu nezhroutím." Řeknu s klidem. Ale vaří se ve mě krev.

Raději se otočím a jdu po schodech nahoru. U toho mi spadne ale jedna krabička co jsem měla v ruce. Natáhnu se pro to.

,,Ne já to vezmu v pohodě!" Křikne na mě Matyáš a vyfoukne mi to přímo před nosem.

,,A to zase proč?! Já nejsem úplně neschopná!" Křiknu po něm.

,,Nekřič chci ti jen pomoct!" Opět po mě vyjede. Ne klid... Musím jim ukázat že opravdu psychologa nepotřebuju...

Neříkám nic a vběhnu do bytu.

Po třech hodinách

Je nějak 22:30. Kája šla prý spát k nějaké kamarádce. Což jí fakt nežeru. S Matym jsem radši ani nemluvila. Ještě bych se dozvěděla něco co nechci.

,,Můžu?" Objeví se v pokoji Domča.

,,To mi budete všichni stát za prdeli? Já nejsem neschopná, nemám na čele napsané 'neschopná'." Zeptám se smutně. Já je vlastně chápu, ale tašku opravdu unesu. On se jen uchechtne a sedne si vedle mě  na postel.