Mattemovi děti🥹💅🏻

57.

Viki pohled:

,,Matyáši, mohl by ses zklidnit? Však jsme končili o půl druhé." Šeptnu Matymu do mobilu. Právě jdu ze školy, a trochu jsem se zdržela no...

,,Jo?! A je půl čtvrté milá zlata a ty stále nejsi doma, však počkej až přijdeš ti tak-" nedořekl to, protože jsem mu to tipla. To je zase den.

Byla jsem právě v centru, takže domů to mám ještě tak patnáct minut. Snažila jsem se nevnímat okolí...

Jenže...

U rohu jedné budovy stál, mi až moc povědomý chlapec. Původně jsem to chtěla ignorovat, ale nakonec jsem tam šla.

A fakt to byl on... Slovák který mě vytáčí... Měl obrovské kruhy pod očima, a vypadal... Zfetle?

,,Samueli?" Nakrčila jsem obočí, on však ale nevnímal a dál se díval do prázdna. Proto jsem se rozhodla zvýšit hlas.

,,Samueli!" Křikla jsem na něj, jeho oči se už konečně podívali na mě... Měl... Zvětšené zorničky?!

,,Co to tu kurva nacvičuješ?!" Ani jsem se nerozmýšlela nad tím co řeknu. On jen mírně zakroutil hlavou, a když se chtěl narovnat...

Málem skončil na zemi.

,,Vážně? Drogy? Seš ty vůbec normální?!" Řekla jsem, když jsem ho přichytila.

Podíval se na mě prázdně.

,,Daj mi pokoj... Ja nechcem teba, ja chcem Káju." Šeptl a hlavu si opřel o zeď za ním.

Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy... Přece ho tu nemůžu takhle nechat...

,,Fajn, dáme dohodu." Řekla jsem zamýšleně, on se na mě opět podíval.

,,Řeknu Káje ať si s tebou promluví, ale ty půjdeš domu a prospíš se, jasný?" Mluvila jsem důrazně.

„Fajn" Protočil oči a vydal se pryč. Teda skoro. Hrozně se motal a po chvíli spadl na zem.

„Mám ti pomoc?" Povzdechla jsem si

„Drž hubu, zvládnem to" Postavil se, ale hned se zřítil k zemi. Došla jsem k němu, zvedla ho a podepřela.

„Tak pojď, jdeme domů"

„Nechaj ma, nepotrebujem pomoc!"

„Hele nechala bych tě tady klidně, ale jsi pod vládou drog a alkoholu a s tvojí chůzi by jsi daleko nedošel. A ačkoliv bych tě tady vážně ráda nechala, tak to Káje neudělám" Řekla jsem a dál se vydala rychlým krokem domů. Ovšem to nejde úplně tak dobře, když musíte táhnout tak těžkého člověka. Po chvílí jsem se konečně dostala k nim domů. Vyšla jsem i se Samem, nějak schody a zazvonila. Dveře se otevřeli a v nich se objevila Klárka.

„Viki? Čo ty tu?" Jen jsem ukázala vedle sebe, na Sama, který už očividně spal

„Ach bože, kde bol?"

„Našla jsem ho v uličce u nějaké domů, a sice bych ho tam ráda nechala, nemůžu jí to udělat"

„Jasný, no"

„Nechceš dovnútra?" Podívala jsem se na mobil. Byly čtyři.

„Ráda bych, ale už jsem měla být 2 a půl hodiny doma. A Matyáš není úplně nejpříjemnější člověk"

„Chápem, tak zatiaľ"

„Papa" Řekla jsem, seskákala po schodech a běžela domů. Doběhla jsem ke dveřím a vpadla do bytu. V chodbě už čekal Matyáš.