Mattemovi děti🥹💅🏻

66.

Usmála jsem se na ní a objala jí.

„Jak se máš?" Zeptala se, když jsem se odtáhli.

„Jde to, co ty?"

„Ale jo, jen moc práce"

„Jak to?"

„Třetí týden v lednu máme soutěž, trenerka ti o tom neřekla?"

„Ne"

„Aha, ale měla by ses přijít podívat i na trénink"

„Když zrovna nebudu mít moc práce, tak klidně"

„Fajn, budu ráda"

Dál jsem se bavili, než jsem dojeli na místo. Zuzu zaparkovala a pak jsem se vydali dovnitř.

„Ani si nevzpomínám kdy jsem tady byla naposledy" Prohodila jsem.

„Ještě furt máš ten přísný dohled?"

„Teď moc ne, ostatně jsem si teď tak trochu rozhádali celou rodinu"

„A to jako jak?"

„Můj dokonalý bratříček se na jedné oslavě prokecl o tom, že jsem v tom. Domčovi rodiče jsem tak trochu naštvaní na kluky za mě a Matyho mamka trochu taky"

„Ach bože, chudáku. Máš vůbec představu co chceš koupit?"

„Jo, nějakou menší mám"

„Tak jdeme"

Vydali jsme se do výru nakupovaní. Běhali jsme, povídali si, smáli se a blbli. Je mi jedno že na nás někdo kouká, nebo že na mě každý druhý hází pohled. Nakonec jsem to zakončili v mekáči. Sedla jsem si ke stolů a podívala se na svoji objednávku. Strčila jsem si do pusy nuggetku a opřela jsem o židli.

„Kdyby tohle viděl Maty, jsem mrtvá" Zasmáli jsme se. Po jídle jsem se vydali do parku na menší procházku. Vrátili jsme se k autu a vydali se domů. Dojeli jsem k nám. Zuzu zastavila a já se na ní podívala. Objala jsem jí a usmála se.

„Díky za dnešek"

„Není za co"

Vystoupila jsem. Vzala si taška došla ke dveřím. Zamávala jsem Zuzu a potom se vydala dovnitř. Došla jsem do bytu a položila tašky. Sebula jsem se a vydala se do pokoje. Odložila jsem tašky, převlékla se a vydala se do obývaku. Maty seděl na gauči a koukal na něco. Došla jsem k lince a napustila si vodu.

„Kde je Domča?"

„Pracuje, jak bylo?"

„Dobrý"

„Tak to jo"

„Na co vůbec koukáš?"

„V hlavě"

„To jako vážně?" Zasmála jsem se tomu a skleničku postavila na linku. Došla jsem k Matymu a sedla si vedle něho. Opřela jsem se o něho a on mi dal ruku kolem ramen. Chvíli jsem koukali a smáli se.

„Připadám si jako kdyby mi bylo osm a zároveň mi to chybělo"

„Cože?"

„S rodiči jsem málokdy koukala na něco, byli věčně v práci, nebo u počítače. Když se stala ta věc, hodně mě to vzalo. Tehdy mi z toho pomohl bratranec. Bydleli kousek od babičky, často jsme spolu trávili čas. V patnácti se ale vysekal na motorce. Byl v kómatu, ale už se neprobral"

„Ach bože, pojď sem" Setřela jsem si pár slz a pak ho objala.

„Tak moc bych si přála ho znova vidět, nebo mít na něho nějakou vzpomínku..."