Mattemovi děti🥹💅🏻

58.

Viki pohled:

,,Spíš?" Zašeptá vedle mě Vita. Já jen naštvaně zabručím a posadím se.

,,Nenávidím bouřky." Kňukla jsem a lehla si čelem k němu, on se na mě usmál a pohladil mě po vlasech.

,,Myslíš, že už spí?" Zeptal se mě, myslel jimi Káju a Sama, který tu aji dneska spal. Mykla jsem rameny.

Dneska byly opravdu silné hromy aji blesky, o dešti ani nemluvě.

Najednou se celým bytem rozezněla silná rána, a všude byla tma...

Domči pohled:

,,AAAAAAA!" Ozval se výkřik vedle mě, ani mě tak moc nevzbudil ten výkřik jako ta rána. Otevřel jsem oči a podíval se na Matyho.

Seděl na posteli a díval se po pokoji. Byla zhasnutá lampa, s kterou vždy usínáme. No co? Oba se bojíme tmy.

,,Co se děje?" Protřel jsem si oči a protáhnul se.

,,Asi to vyhodilo pojistky, ale toto byla silná rána." Klepal se mu hlas, pohladil jsem ho po zádech a rozhodl se vstát.

I s Matym, který je největší posera, jsme se vydali do chodby. Byla tu tma jak v pytli. Vždy necháváme rozsvícené malé světla, kdyby jsme potřebovali na záchod, a teď byly zhasnuté.

Vykřikl sem, když jsem za sebou uslyšel kroky, prudce jsem se otočil, připravený někoho bouchnout....

Ihned jsem se uklidnil když jsem uviděl Viki a Vitu, který měl v náruči Rafa. Oddechl jsem si a obejmul Viki.

,,Taky vás to vzbudilo?" Zeptal se Maty, oba kývli.

Další lekačka byla, když se najednou rozsvítilo světlo a ihned zhaslo.

,,AAAAAAAAAAA!" Výkřikli jsme všichni najednou a rozhlíželi se kolem sebe.

,,Ono tu straší?" Pískl Vita. Když se ozval další blesk, ihned jsme všichni vpadli do prvních dveřích co jsme viděli.

Tedy koupelna, kde jsme se následně zamkli.

Káji pohled:

Tulila jsem se k Samovi. Byla hodně velká bouřka. Úplně jsem se třepala.

„Bojíš sa?"

„Jsem skoro na konci druhého měsíce. Jsem momentálně hodně citlivá na tyhle věci"

„No jo jasne"

Asi si pokládáte otázky typu "Vy spolu zase chodíte?", atd... Já vlastně ani nevím co mezi námi je, ale jedno vím jistě. Viki měla pravdu. Včera večer jsme si sedli a popovídali si. Oba jsme žasli nad tím, jak to prožíval ten druhý. Až nám vlastně došlo, že bez toho druhýho nedáme ani ránu. A tak jsme taky uznali, že pouta byly dobrý nápad.

„Klárka o tomhle ví?"

„O čom?"

„No...o nás dvou?"

„Nie, prečo?"

„Většinou jí vše říkáš"

„To áno, ale nie, nevie"

„Kdy má vlastně přijet tvoje mamka?"

„Zajtra a pozajtra je tá oslava, ideš?"

„Teď už jo" Samo se usmál a dal mi pusu. Podívala jsem se na něho.

„Co mezi náma vlastně je?"

„Pristarom?"

„Jo"