Zděšeně jsem se pomalu otočil, kdo za mnou stojí, ale nikoho jsem nespatřil. Proto mě udivilo na, co Sita tak rozrušeně kouká.
„Kde si?" Vydala ze sebe.
„Tady." Odpověděl jsem jí nechápavě.
„Kde?"
„Tady."
Vůbec jsem nechápal, co to říká.
„Počkat, ale to znamená... že jsi neviditelný!"
„Cože?"
„Kdy jsi se tohle kouzlo naučil?"
„No řekl bych, že teď." A jak se jako zase zhmotním?
„No to je super! Víš, že díky tomuhle teď máme dokonalou příležitost jim sebrat magický symbol? Já odvedu pozornost a ty zatím..."
„Počkej! Zjevně si neuvědomuješ vážnost situace!"
„Cože?"
„Já nevím, jak se zase zhmotnit!"
„Ups!"
„To je vše? Jen ups?"
„No vzhledem k tomu, že o tomhle kouzlu nic nevím těžko ti pomůžu."
Já si povzdechl a chvíli nad tím přemýšlel.
„Fajn. Dokud jsem neviditelný můžeme toho využít. Jaký je plán?"
„Já odvedu pozornost obránců z obou linií a ty mezitím, co se budou snažit mě nějak dostat ze hry proklouzneš okolo a sebereš ten temný symbol bereš?"
„Dobře." Přikývl jsem, ale byl jsem značně nervózní.
„Fajn. Jdeme na to." Sita se zvedla a plížila se ze křoví odvést pozornost.
Viollet:
„Tak, co bude, až se tady ukážou první z temné školy?"
„Budeme se muset nějak bránit."
„Ale jak? Co když jich bude hodně?"
„Chtělo by to bariéru. Nějaký štít. Něco přes co by se nedostali tak snadno."
„Ty jsi génius Matte!" Zajásala jsem a začala hrát.
( Kdo chce může si pustit písničku :-) )
„Nějak nechápu proč bych měl být." Odpověděl, ale pak se zarazil.
S údivem koukal, jak se díky mé hudbě z houslí okolo nás tvoří štít. Pouhým okem by byl spatřitelný až velmi blízko, protože byl průhledný.
„Tohle je působivé! A krásně hraješ!"
„Děkuju." Odpověděla jsem a hrála dál.
Opravdu netrvalo dlouho a už se k nám blížili první z temné školy.
Oba byli zřejmě opravdu slepý, protože i když se přiblížili, až úplně ke štítu nezastavili a vrazili do něho. Oba to od nás kus odhodilo.
„Já ti s mými schopnostmi asi moc nepomůžu, co?" Matt jen bezmocně krčil rameny.
„To je dobrý já to zvládnu. Čím déle hraji tím je štít silnější. Za chvíli se přes něj nikdo nedostane."
„Ale něco bych přeci jen udělat mohl. Dostanu se přes štít a zpátky?"
„Jo. Ty jo, ale oni ne."
„Fajn."
Docela by mě zajímalo, co ho napadlo, ale nechám se překvapit.
Vyšel ze štítu a postavil se mezi oba protivníky, kteří se váleli na zemi, po tom, co je štít odhodil. Zbláznil se?!
„Tak vstávejte ne?" Provokoval je a oni opravdu vstali.
Naštvaně vyvolali kouzla já jen čekala, kdy z něj nadělají sekanou.
Ve chvíli kdy magii použili se najednou oboum dvoum na čele objevili červené křížky a zmizeli. Já na to zmateně koukala. A kde je Matt?!
„Tak jakej sem byl?" Ozval se Matt stojící vedle mě. Šokem jsem vykřikla.
„Jak jsi to udělal?!"
„Moje schopnost je přece rychlost."
„Jo! Já úplně zapomněla! Dobrý! Hodně působiví!"
„Dík." Usmál se.
Phoebe:
Viollet opravdu krásně hraje. Alespoň tu není takové ticho a atmosféra je příjemnější.
Procházela jsem se okolo symbolu a přemýšlela o všem možném.
Najednou jsem si všimla stínu. Bylo jich víc. Dohromady tři. Dělala jsem dál, jako bych si vůbec ničeho nevšimla.
Nevýhoda štítu, který Viollet vykouzlila, je v tom, že chrání pouze je. Nedosahuje dál, než oni stojí. Proto se dá obejít. Ti tři si sice myslí, že se v lese skryli, ale zapomněli na to, že slunce vrhá stíny a ty jejich jsou vidět, ačkoliv oni si toho zřejmě nevšimli.
Najednou vyběhli z lesa a šli přímo po symbolu.
Prvního z nich jsem zasáhla hned pár metrů od lesa. Mé kouzlo ho úplně odhodilo, a když dopadl na zem na čele se mu objevil křížek a on zmizel.
Druhý se dostal těsně k symbolu, když jsem ho také zasáhla.
Ovšem, bylo mi jasné, že tohle byl jejich plán. Ti dva se vůbec nesnažili bojovat kouzly. Jediné o co jim šlo, bylo odvést moji pozornost, aby ten třetí mohl vzít magický symbol.
Ovšem chvíli před tím než se k němu dostal, jsem onu magickou kuličku zmrazila a on se jí nemohl dotknout.
Šokován tím, co viděl se zarazil a začal utíkat pryč. Musím přiznat, že tohle mě velmi pobavilo.
Ale také bych si mohla vytvořit něco, jako Viollet s Matem ne? Zem pode mnou začal pokrývat led. Kdokoli kdo na něho šlápne k němu přimrzne. Spokojená s tím, co jsem viděla mi teď nezbývalo nic než čekat.
Co asi dělá Keith?
Keith:
Sledoval jsem, jak Sita vylezla ze křoví a sebevědomě si stoupla před oba obránce, kteří si jí, ale vůbec nevšímali a byli zabraní do rozhovoru mezi sebou.
„Hej troubové! Tady sem!" Vykřikla a zamávala na ně.
Konečně si jí všimli a snažili se jí dostat ze hry.
