Nás oba probral zvuk budíku a já rozespale zamžoural a rozhlédl se okolo sebe. Viollet vypadala, že jí řinčící budík vůbec, ale vůbec nevadí. Já vstal z postele a budík vypnul.
„Viollet vstávat je ráno." Řekl jsem jí, protože jsem měl dojem, že jinak nevstane.
„Hmmmm."
Protože pouze tohle my bylo odpovědí vzal jsem své věci, co jsem si položil na židli a šel se do koupelny převléknout. U zrcadla jsem se rovnou učesal a provedl ranní hygienu.
Když jsem se vrátil Viollet teprve vstávala z postele. Její černé vlasy jí létali všude, jako by v nich bylo spousta elektřiny a ona se na mě rozespale koukla.
„Kolik je?" Vydala ze sebe rozespale.
„6:30."
„Tak brzo?"
„Budík zvonil v 6:20."
Na jejím obličeji se objevil výraz typu to si snad děláš srandu! A znovu sebou plácla do peřin. Já se její reakci zasmál, ze své postele sundal peřiny i přehoz na noc a složil je zpět do úložného prostoru pod postelí.
„Viollet ty nebudeš včas hotová." Upozornil jsem ji. Nerad bych jí viděl jít do školy v pyžamu.
„Jasně generále. Už se šoupu." Pípla a zvedla se.
Nakonec vše včas stihla a mohli jsme jít na snídani.
Vešli jsme do místnosti kde bylo spousta dlouhých stolů a ještě víc židlí na sezení. Nějaké místo jsme s Viollet našli a sedli si.
Na stolech byla spousta jídla. Snad úplně všechno jídlo, co se dá představit pod pojmem snídaně.
Nasypal jsem si do misky cereálie a zalil je mlékem zatím, co Viollet se natahovala pro koblihy.
„Chceš jednu?" Zeptala se.
„Ne, díky." Pokrčila rameny a jednu si vzala.
Hned se do ní zakousla a spokojeně začala žvýkat. Já jsem spatřil moji sestru, jak také s Iris vešla do jídelny. Hned, co mě spatřila, chytla Iris za ruku a táhla ji k nám.
„Ahoj!" Pozdravila mě a sedla si vedle nás.
Iris si sedla vedle Phoebe a začala si mazat chleba máslem.
„Ahoj." Pozdravil jsem ji a Viollet vedle mě dostala záchvat kašle, když moji sestru spatřila.
„Spalo se ti dobře?" Pokračovala v otázkách a mě bylo jasné, že bych asi měl mou sestru Viollet představit nebo Viollet umře nervozitou.
„Dobře. A Phoebe tohle je Viollet. Moje spolubydlící."
„Ahoj. Ráda tě poznávám." Má sestra se přese mě natáhla a podala Viollet ruku.
Ta vypadala, že za chvíli omdlí a tak jsem jen čekal, jestli ji včas chytím.
„Jo a abych nezapomněla. Udělejte si tady rovnou i svačinu jinak budete o hladu." Oznámila nám.
„Fajn." Odpověděl jsem a Viollet je jen zmohla na nepřítomné přikývnutí.
Strčil jsem do ní loktem a ona se rozhlédla kolem sebe.
„Co? Co se stalo?"
„Říkám, aby jste si sebou vzali i svačinu jinak budete o hladu." Zopakovala větu.
„Jasně!"
Já se otočil na mou sestru s nechápavým výrazem. Docela by mě zajímalo, co Viollet blbne.
