„Bože, co budeme venku dělat?!" Vyjekla Viollet.
„Cvičit."
„Bože to je hrozný učitel! Jak ho mohli zaměstnat?!"
„Viollet kouká na tebe." Upozornil jsem jí, když jsem si všiml, že chladný pohled učitele směřuje přímo na ni.
Vzhledem k tomu, že je Elf bude mít jistě velmi dobrý sluch. Nepochybuji, že ji slyšel.
Viollet se zarazila, podívala se na něho, a když se potvrdila pravdivost mých slov nervózně se na něho usmála.
S učitelem to ani nepohlo a šli jsme ven. Říkal, že budeme cvičit hlavně v praxi. Tak jsem na to zvědavý.
*****
Stáli jsme venku na trávě. Okolo bylo spousta věcí k cvičení. Ovšem ne těch, co si obyčejný člověk představí pod pojmem tělocviční vybavení.
Žádná koza, kruhy nebo třeba hrazda.
Byli tu meče, luky, horolezecké stěny, stojany vystřelující ostré jehlice nebo pohyblivé ostrůvky pod kterými byla láva.
Bože vždyť nás to zabije!
„Začneme základy." Ozval se učitel.
„Chci vidět čemu říká základy." Nahnula se ke mně Viollet.
Něco vyvolal a já spatřil obrovská zvířata podobná medvědům ovšem s deseti drápy na každé tlapě ostrými, jako břitvy nemluvě o těch zubech. Bylo jich stejně, jako nás.
„Tohle jsou hologramy Ovšem i tak jsou skoro skuteční."
Bože to je... nemohl jsem najít vhodná slova. Skoro skutečné hologramy jak úžasné.
„Ovšem bolest, co ucítíte, pokud vás chytí vám bude připadat skutečná. Také se vás mohou dotknout."
Tak proto říkal skoro skutečné. Už jsem to pochopil, ale hned začal silně panikařit. To snad ne! Tohle nevypadá na hologram. Ale tak jsem v magické dimenzi. Vývoj je tu lepší a rychlejší než na zemi.
„Počkat! Tohle můžete?!" Ozvala se Sita.
„Tato škola vás má připravit na život tam venku, takže ano mohu. Tak dál. Zkusíte si typickou situaci: Jde po vás rozzuřené hladové zvíře a vy nemáte zbraň. Pouze vaše nohy, ruce a okolí. Ten kdo se dostane za tu rudou čáru je v bezpečí."
Otočil jsem se tam a spatřil velmi daleko od nás onu rudou čáru vyznačenou v trávě.
„Tak začněte."
Zvířatům začali rudě žhnout oči a šli po nás.
Mi na nic nečekali a začali utíkat. Hned za sebou jsem slyšel spoustu bolestných výkřiků. Jeden z nich byl Viollet. Věděl jsem, že ani já moc šancí nemám.
Snažil jsem se kličkovat, protože jsem si díky tomu všiml, že zvíře může běžet velmi rychle rovně, ale ne do stran.
Nás pár přeživších mířilo k čáře, abychom si zachránili krk. Říká, že je to hologram, ale u tohoto učitele je možné, že nám bude lhát.
Uslyšel jsem další výkřiky a z nich mi bylo jasné, že už jsem zbyl jen já sám.
Už jsem byl skoro u čáry, když jsem ucítil ostrou bolest vystřelující ze stehna do celého těla. Hned poté další. To zvíře mi zlomilo nohu!
Bolestí se mi zatmělo před očima. Celé mé tělo se otřáslo, když jsem spadl na zem. Tráva pode mnou jakoby se začala hýbat. Když jsem se probral z šoku došlo mi, že ten medvěd si mě snažil přitáhnout zpátky, aby mě dorazil.
