Andy se díval v šoku před sebe, měl mírně pootevřená ústa a dle jeho výrazu v očích jsem usoudil, že se jeho mysl právě marně snaží zpracovat fakt, že tohle celé se mu trochu hodně vymklo kontrole. Zřejmě si vůbec nevšiml toho, co jsem mu napsal na tabulku.
„Prsk!" Uslyšel jsem za sebou.
Otočil jsem se za tím zvukem a spatřil Situ, které šlo jasně vyčíst z jejích hnědých očí na co asi myslí.
Ona poté zavřela oči, mírně si odkašlala s rukou na plicích, a když ruku zase pomalu stáhla, podívala se na Andyho s neutrálním výrazem.
„To bude dobrý Andy." Pronesla se vší vážností v hlase.
„Prsk!" Tentokrát jsem uslyšel svoji sestru, která si hned zakryla rukou ústa.
Nakonec to byla Iris, kdo se neudržel a tím spustila řetězovou salvu smíchu. Všichni jsme se smáli. Ovšem jen já jediný tiše.
Spatřil jsem Andyho obličej, který se pomalu měnil z šokovaného na naštvaný.
„Velmi vtipné!" Prosel s mírnou naštvaností v hlase.
„Jo!" Dostala ze sebe má sestra mezi zoufalými nádechy ve snaze získat alespoň trochu tolik vzácného kyslíku.
Všichni jsem se k sobě přimáčkli, abychom měli alespoň nějakou šanci přežít. On totiž vypadal, že je připravený nás všechny bez lítosti pozabíjet.
„Bože!" Dostal ze sebe Andy, otočil se na patě a odcházel.
„Počkej! Kam deš?" Vykřikla za ním má sestra.
„Co nejdál od vás- abych nemusel poslouchat váš smích." Odpověděl a pár minut po tom za ním klapli dveře.
My jsme se sesunuli na studenou podlahu a dál se smáli, tak dlouho dokud nám stačil alespoň nějaký vzduch. Ovšem po chvíli, co nás začalo bolest břicho, jsme to chtě nechtě museli vzdát. Musím ovšem uznat, že takhle jsem se už dlouho nepobavila.
„Půjdeme za ostatními žáky také trénovat. Snad ti nebude vadit, že tě tady necháme." Uslyšel jsem Situ.
„Kdepak. Jen jděte. Na rozdíl od vás já už nemám magii, takže je mi to k ničemu."
„Dobře." Odpověděla Iris a všichni jsme odešli ven.
Phoebe:
Hned co jsem uslyšela dveře klapnout, povzdechla jsem si a nohy si přitáhla k bradě. I přes to, že zem byla studená, jsem v tuto chvíli vnímala spíše ten pocit viny za tohle všechno a také ten smutek. Dříve než jsem se stihla trochu hlouběji užírat těmito temnými pocity, uslyšela jsem obrovskou ránu. Strašně jsem se vyděsila a ihned si stoupla. Uslyšela jsem jakýsi zvuk podobný kutálejícímu se sklu a z prachu se k mým nohám skutečně přikutálela jakási skleněná lahvička s čímsi fialovým uvnitř silně uzavřeným korkovou zátkou, aby se tekutina nedostala ven. Lahvičku jsem zvedla a prohlédla si ji.
„Lektvar?" Dostala jsem ze sebe tiše.
Díky hodinám probíraným s učitelkou lektvarů Rhiannon jsem snadno poznala, že jde o lektvar, který vytvoří po požití uživatelem okolo jeho těla ochranný štít. Ale kdo by něco takového potřeboval?
Rychle jsem se podívala zpět na mizející prach a první, co jsem uviděla byly rudé vlasy. Okamžitě jsem odskočila a hledala něco, čím se můžu bránit.
„Co tady chceš Bloody?! Vyjekla jsem zatím, co sem držela v rukou židličku.
„Ne!" Ozval se rozbolavělý hlas. „Já jsem Hope. Její sestra."
„Bloody přece nemá..."
„Ale má jen o mě nemluví." Přerušila mě a posadila se. „Krom toho má i moje schopnosti. Takže... mohla bys mi prosím vrátit ten lektvar, co máš v kapse? Bude se mi ještě hodit."
„O. Jo jasně! Promiň..." Odpověděla jsem jí, pustila židličku a lektvar jí vrátila.
„Ty jsi vlastně ta co pomohla utéct mému bratrovi, co?"
„Ano. Bohužel sem nedokázala udělat víc. A jak koukám, nezvládla sem to včas."
„Překvapil mě..." Pípla jsem.
„Chápu tě a nic ti nevyčítám." Posadila se na zem a chvíli prohlížela lektvar.
„Děkuji ti, že jsi zachránila mého bratra."
„To nic nebylo." Vytáhla jakýsi vak a vrátila do něj lektvar. Podle zvuku skla jsem usoudila, že jich tam má mnohem více. Tak jako tak tohle je jediná cesta jak nahradit ukradené schopnosti.
„Je mi Andyho docela líto..." Vydala ze sebe po chvíli naprostého ticha.
„Cože?" Nechápala jsem.
„No přece pokud Aron vyhraje, bude Andy první, na koho se zaměří."
Úplně jsem ztuhla. Ona má pravdu. Jak je možné, že mi to nedošlo? Sevřela mě úzkost. Aron ho šetřit nebude, ale jak ho znám nechá Andyho umírat v nesnesitelných bolestech při jeho šílenosti i několik měsíců. Naprázdno jsem tiše polkla. Představa toho, že přijdu o kamaráda je tak... strašná. Nechci o něho přijít!
„Už jste evakuovali školu?" Uslyšela jsem Hope.
„Ne." Vydala jsem ze sebe nepřítomně. „Oni chtějí bojovat."
„A." Hope sklonil hlavu a vypadala, že nad něčím přemýšlí.
„Ale učí se tam i boj bez použití magie. Jsou venku."
„Super! Děkuju!" Běžela hned ven.
Chvíli po tom bylo všude obrovské ticho. Já dál v této mrtvolné tichosti slyšela v hlavě slova Hope. Opravdu jsem se bála si jen představit, co je Andymu Aron schopný udělat v případě jeho vítězství. Bylo mi jasné, že Andymu tohle musí být taky jasné. A určitě je mu ještě hůř než mě.
Tak mě hned napadlo za ním zajít. Přeci jen nemůžu kouzlit tak proč nebýt potřebná jinde? Nemůžu nechat Andyho samotného v této chvíli.
Zvedla jsem se a běžela za ním. Probíhala jsem chodbami této školy a běžela rovnou čarou do jeho kanceláře. Až pozdě mi došlo, že jsem tam prostě a bez klepání vrazila.
„Promiň já..."
Rozhlédla jsem se okolo a zjistila, že tu není jediná živá bytost. Bylo tu jen pootevřené okno jenž vpouštělo dovnitř slabý vánek, jenž byl příjemně chladný. Na stole za kterým Andy obvykle sedával, byly nyní jen štosy opravdu obrovské štosy papírů, ale Andy nikde.
„Andy?" Dostala jsem ze sebe.
Žádná odpověď se mi nedostavila proto jsem rychle opustila jeho kancelář a přemýšlela, kde by v této chvíli tak mohl být. Napadl mě jediný balkón na této škole, který byl navíc s výhledem na místo, kde všichni cvičí. Mohl by tam být sám se svými myšlenkami a přitom pozorovat probíhající tréningy.
Rozběhla jsem se tam a po chvíli ho skutečně spatřila. Zatavila jsem a přišla k němu raději pomalu. Jinak by mohl spadnout. Seděl totiž na parapetu s jednou nohou volně nataženou a druhou pokrčenou. K tomu na ni měl ještě přehozenu ruku a díval se dolů na probíhající cvičení žáků.
„Ahoj." Přišla jsem k němu, překřížila na parapetu ruce a opřela se o ně. Měla jsem tak dobrý výhled dolů.
„Ahoj." Odpověděl mi a dál sledoval dění pod námi.
Chvíli jsem jen tak stála a nevěděla kam s očima... no spíše jsem nevěděla, jak se na to Andyho zeptat. Přeci jen říct mu „hele Andy už jistě taky víš, že pokud Aron vyhraje, zabije tě, že jo? No... a jak se jinak máš?" Vyzní docela blbě. Hodně blbě. To mi potvrdí každý. Přeci jen...volily by jste podobná slova když byste se snažili utišit kamaráda nebo kamarádku? To určitě nikdo komu na přátelích záleží.
„Proč si tak nervózní?" Uslyšela jsem Andyho.
Od chvíle, co jsem mohla po těch letech volně pustit své emoce sem ztratila praxi v jejich skrývání.
„No víš... já..." Netušila jsem, jak mu o říct. „Mám trochu strach... co se mnou bude, až se začne útočit. Chtělo by to lektvary..." Andy vypadá, že o té záležitosti s jeho osudem neví, tak proč ho děsit?
„Vzhledem k tomu, že Rhiannon se mi svěřila s tím, že jsi její nejlepší žákyně v hodinách lektvarů nepochybuji o tom, že ti jich spousty vyrobí... ale to nebylo to na, co jsi, se mě chtěla zeptat, že?"
„Ale ano bylo to on..."
„Ale jistě, že nebylo. Nejsem slepý. Z tvých očí jde poznat, že myslíš na to, co bude se mnou, pokud Aron vyhraje."
„Dobře fajn..."
„Bude ti stačit, když ti řeknu, že už jsem se s osudem smrti smířil?"
„Cože?! Jak si se mohl, smí..."
„No tak. Nemohu myslet jen na pozitivní vývoj událostí."
„Ale..."
„Phoebe prosím! Nedělej mi to ještě těžší než už to je."
„Promiň." Hlesla sem tiše.
„To je dobrý." Odpověděl krátce. „Půjdu se za nimi podívat." Slezl z parapetu a odcházel.
Vítr mi chvíli vlál ve vlasech a já se po chvíli otočila za odcházejícím Andym.
„Počkej, půjdu s tebou!" Zavolala jsem na něj a on se skutečně zastavil.
Já ho doběhla a šla jsem s ním.
