Vstoupil jsem do místnosti, kde už se Viollet připravovala u zrcadla a dokončovala poslední úpravy.
Měla na sobě krásné, dlouhé fialové šaty zdobené kamínky, co zářili, jako duha. Vlasy si sčesala do úhledného drdolu, ve kterém měla krásnou diamantovou sponu. Upravila ji tak, aby ve vlasech držela a otočila se.
Přišla k posteli a nasadila si střevíčky stejné barvy, jak šaty. Na krk si připla diamantový náhrdelník i náušnice a znovu se otočila k zrcadlu, aby se naposledy prohlédla. Spokojena s hotovým dílem se otočila a okamžitě vyjekla strachy.
Já vykřikl soplu s ní v reakci na její křik a otočil jsem se, jestli za mnou třeba někdo nestojí. Když jsem nikoho nespatřil usoudil jsem, že jí vylekala má přítomnost.
„Co se sem tak plížíš!" Vyjekla.
„Já se neplížím. Já chodím." Ospravedlnil jsem se a přišel ke své skříni, kde mám věci, abych z ní vytáhl moje slavnostní oblečení, co mi Phoebe vyčarovala.
Otočil jsem na Viollet, která nyní koukala na kulaté bílé hodiny, které byli zavěšené na zdi. Zděšeně si vzdychla.
„Mám pět minut na to, abych se namalovala... to nemůžu stihnout!" Konstatovala zděšeně.
„Když si pospíšíš tak to zvládneš. Já ti věřím." Odpověděl jsem jí se smíchem v hlase.
„Vždyť ty ani nevíš, co jsou to šminky!" Odpověděla.
„Tyto věci jsem nikdy k životu nepotřeboval." Odpověděl jsem jí.
Viollet přišla ke svému stolku a vytáhla několik kosmetických taštiček. Z jedné vytáhla zrcátko, stíny na oči a tvářenku. Z druhé pak řasenky, a rtěnky a z té třetí tužky na oči a třpytky.
Její výbava make-upu mě velmi pobavila a odešel jsem se převléknout do koupelny. Tolik malovánek nepotřebuje ani má sestra, ale každý je jiný. Jen doufám, že Viollet nevymyslí nějakou šílenou kombinaci a nebude po mě chtít, abych jí její vzhled ohodnotil. Pokud bude vypadat strašně řeknu jí to, ale existuje tu možnost, že mne za mou upřímnost zabije.
Vyšel jsem z koupelny a mé každodenní oblečení jsem schoval zpět do skříně.
„Tak co?" Otočil jsem se na mou spolubydlící.
„Stihla jsem to! Co myslíš?" Otočila se na mne.
Napřed jsem si myslel, že na mě čeká nepříjemný úkol, ale jak jsem zjistil Viollet se malovat umí. Jemné stíny na očích byly sladěny do barvy jejích šatů, řasenka a tužka na oči vyzdvihli její řasy a díky tomu lépe vynikli její oči, tvářenka zakryla nedostatky pleti a třpytky tomu všemu dodali trochu té zvláštnosti.
„Hezké." Odpověděl jsem jí, vytáhl si hřeben a u zrcadla si učesal a upravil vlasy.
„Tak můžeme jít!" Viollet mě nadšeně popadla za zápěstí a vytáhla na chodbu.
Zamkl jsem náš pokoj a šel s Viollet na slavnost.
Když jsme přišli do místnosti všude okolo bylo spousty světel, jídla, pití a hlavně lidí. Všichni se s někým bavili a okolím hrála příjemná hudba.
„To je krásná hudba, co?" Ozvala se Viollet, která se do písničky naprosto zaposlouchala.
Viděl jsem, jak se v jejích očích odráží fascinovanou z písně, co tu hrála. Nedivil jsem se jí. Byla spojena s hudbou a tato píseň byla velmi hezká.
„Ano. Je." Stáli jsme vedle sebe a poslouchali písničku.
Ucítil jsem, jak se někdo dotkl mého ramene. Otočil jsem se, ale místo Phoebe, kterou jsem čekal to byla Sita.
