Když jsem se probral, okolo sebe jsem znovu slyšel ten otravný pípavý zvuk. Vše jsem viděl rozmazaně, ale můj zrak se každou minutou lepšil. Ovšem znovu jsem pocítil, že se mi začíná dělat špatně. Tentokrát jsem naštěstí stihl zastavit blížící se katastrofu a podlaha se alespoň pro tentokrát nemusela obávat dalšího zašpinění, mojí vinou.
Za pár minut jsem začal být ospalý, proto jsem zavřel oči a spánek na sebe nenechal dlouho čekat.
Když jsem se probral, spatřil jsem Andyho, který se zrovna díval na přístroje.
„Je to se mnou zlé?" Zeptal jsem se.
„Co?" Otočil se na mě. Vůbec nečekal, že se proberu. „Ne, ne není. Zdravotní stav se zlepšuje."
„Tak, co se včera stalo?"
„No víš to omdlívání je jen znak toho, že se tvá aura vrací zpět do normálu."
„Aha." Pochopil jsem.
„Když už budu moci odtud zmizet?"
„Za dva, tři týdny."
„To je moc dlouho!" Pípnul jsem.
„Ale je to třeba."
„Dobře..." Vzdal jsem se.
„Co všechno je s tím spojeno?"
„No...Krom omdlívání, zvracení nebo slzení ještě pár dalších věcí, co se ti nebudou líbit."
„A to jsou?"
„Nebudeš moc dělat těžké domácí práce, takže hlavně nebudeš moct vařit."
„Ale vaření není těžké."
„To si jen myslíš. V tuto chvíli tvé tělo oslabí i obyčejné dlouhé stání, což je u vaření celkem časté, stejně tak žehlení. Žehlit budeš moci, pouze pokud bude oblečení málo, dál..."
„Počkej, počkej, raději mi řekni spíš, co budu moci dělat. Hádám, že to bude rychlejší."
„Bude no. Tak mohl bys umýt nádobí nebo utřít prach."
„Máme myčku."
„Vidíš! Takže jedna domácí práce ti odpadá."
Já jsem ho naštvaně propálil pohledem. „Nečekáte snad, že budu jen ležet a nic nedělat?"
„Jistě, že čekáme, nic jiného ti totiž nezbyde."
„Ale..."
„Keithe neprotestuj. Dobrá zpráva pro tebe bude, že čím více se budeš blížit ke konci měsíce, tím méně budeš unavený."
„Opravdu tu budu muset být, až tři týdny? To doma moc času stejně nestrávím."
„Tří týdny jsou maximum. Tvůj zdravotní stav se lepší. Pokud se bude dál jen zlepšovat, pustím tě domů už za dva dny."
„Ne? Vážně? To je super! Všechno je lepší než tenhle otravný pípavý zvuk!"
Andy se na mě vesele usmál. Bylo na něm dobře poznat, že mi rozumí.
„Tak já musím jít, za chvíli se tu stejně objeví ostatní, takže sám tu nebudeš."
„Ahoj." Zamával jsem mu, ještě než zmizel.
On se na mě znovu, usmál a se slovy měj se, odešel.
Asi za pět minut, jsem uslyšel zběsilý běh, až se podlaha otřásala.
„První!" Uslyšel jsem jekot Viollet, která vzala za kliku tak pevně, až se rozlétli dveře a bouchly o zeď zatím, co Viollet přistála na zemi.
„Viollet já ti říkala, že nezávodím." Vstoupila do místnosti o poznání klidněji Iris.
„S tebou není sranda. Jako s ním." Kývla ke mně hlavou.
„Nikdy jsem neměl na zábavu moc času." Odpověděl jsem jí, krátkou větou.
Nechci se příliš motat v bolestné minulosti. Jsem rád, že přítomnost je mnohem lepší než v jakou jsem kdy dokázal doufat.
„Na Keithe." Uviděl jsem, jak Viollet zvedla ruku s knížkou, ale jí jsem nespatřil. Teprve poté se zvedla ze země zatím, co Iris potichu zavřela dveře. Podala mi knížku, o kterou jsem jí požádal a já si jí převzal.
„Děkuji ti." Odpověděl jsem jí.
„Tak jak dlouho tě budeme ještě navštěvovat?" Zeptala se Viollet.
„Andy říkal, že pokud se bude můj zdravotní stav stále lepšit, mohl by mě pustit domů už za dva dny."
„To je super ne?"
„Ano."
„No tak projev trochu nadšení."
„Ale já už ho projevil Viollet."
„Kdy?"
„Když mi tuto novinu Andy oznámil."
„Jistě jsi se zase tak neradoval."
„Ale ano jen nepotřebuji radostí skákat ke stropu."
„Takže tě měsíc neuvidíme." Ozvala se Iris a sedla si na židličku.
„Je to jen měsíc to zvládnete. Přece s Phoebe neodejdeme navždy."
„To se taky zkus jen opovážit! Stačí, že s nikým nebudu sdílet pokoj, nikoho nebudu štvát a s nikým nebudu celý měsíc sedět v lavici! No chápeš to? Celý měsíc!"
„Ty to zvládneš, já ti věřím." Usmál jsem se její reakci.
„To nevíš!"
„Vím." Usmál jsem se na ji a z očí mi začali samovolně téct slzy.
„Je to hrozně dojemný víme, ale brečet tady nemusíš."
„Hej! Nedělej si z toho srandu!" Znovu jsem se na ni usmál a snažil se vodopád slz zastavit.
Po chvíli, vstoupila do místnosti i Phoebe a Sita.
„Chudáček! Co ste mu provedli!" Zhrozila se Sita, když mě spatřila.
„Rozbrečeli ho krutou realitou, že se měsíc neuvidíme."
„Ne, ne!" Dostal jsem ze sebe s dalším smíchem a stíral si slzy. „Andy říkal, že se mi tohle bude dít."
„Jo, jo jasně schovávej se za to." Vyplázla na mě jazyk Viollet.
„Phoebe!" Otočil jsem se, na sestru s prosebným výrazem o pomoc.
Ta se jen smála s ostatními a bezmocně, krčila rameny.
„Aj teď jsem si vzpomněla na úkol! Asi budeme muset se Sitou jít. Zase sme dostali od Andyho skupinový úkol a Sita je jediná ze třídy s kým jsem ochotná ho dělat tak pá pá." Popadla Viollet kamarádku a s posledním ahoj obě odešli.
„No a vzhledem k tomu, že ty bratra informuješ o blížícím se testu tak vás nebudu rušit." Zvedala se Iris a odcházela.
„Stůj!" Snažila se jí Phoebe chytit, ale Iris jí proklouzla.
„Tohle není nutné." Snažil jsem se Iris zastavit slovně. Nemusíme tu být s Phoebe nutně sami.
„Nemusíte, ale budete, já se odcházím učit."
„Jestli zavřeš ty dveře tak...!" Phoebe ani nedopověděla větu a Iris už zmizela pryč.
„Tak asi nic."
Phoebe se mé větě zasmála a podívala se na mě.
„O jakém testu to mluvila?"
„Jistě vám to učitel také říkal. Jde o test v temném lese, který budete vy skládat na konci roku. V dalších ročnících vždycky v každém pololetí."
„Ano o tom nám říkal. Žádná magie, jen zbraně a schopnost přežít."
„Ano. Já bych ho měla skládat příští týden."
„Ale to znamená..."
„S učitelem jsem se už domluvila. Zkoušky absolvuji po návratu ze Země."
„Ale..."
„Ne žádné námitky! Ty jsi přednější než škola!"
„Ale neměl bych být."
„Proč myslíš? Je to jen měsíc. Tím si známky nezhorším tak buď v klidu."
„Dobře. A... ten učitel se na tebe taky kouká, jako na někoho speciálního nebo ne?"
„Kdepak bere mě jako obyčejného studenta." Zasmála se.
„A jak ten test probíhal?"
„Tak. V první řadě. Nikdy nepodceňuj to, co tě bude učit učitel při proměnách..."
„Počkat, ale proč? Vždyť nebudu mít magii."
„To sice ne, ale až se budete ke konci roku učit měnit ve zvířata, budete v tom mít započítáno i mluvení se zvířaty. Budete probírat řeč těla zvířat, podle odlesku v jejích očích poznáš, jestli tě budou chtít zabít a tak dále. Na přesnější mluvení s nimi budete magii sice potřebovat, ale řeč těla vám stačí k pochopení dost. Mě totiž k přežití pomohla hlavně ta zvířata."
„Cože?"
„Zní to zvláštně, že? Učitel vám zakáže pomáhat i mezi sebou, ale budete moct přijmout pomoc od zvířat. Takže když se ti rozhodnou pomoci neváhej."
„Ale jak to udělám? Co když se k tomu nerozhodnou?"
„Víš hodně lidí z mé třídy, lovilo zvířata pro jídlo. Já si nastudovala jedlé plody v lese a jedla jsem plody, co mi darovala příroda. Když jsem našla nějaké zvíře chycené v síti nebo zraněné od pasti pomohla jsem mu. Učitel vám totiž řekne, které bylinky velmi rychle vyléčí i hluboká zranění či infekce. Opravdu dávej při jeho hodinách pozor."
„Dám." Přikývl jsem.
„Pak jsem zjistila, že se mi lesní zvířata rozhodli pomoci za to, že jsem pomohla já jim. Ukázali mi kde bezpečně pít vodu, kde najít bezpečné místo na spaní, kde najít hodně jídla a hlavně mě vyvedli z lesa. Limit byl týden. Já jsem se díky nim dostala ven za pět dní. Což byl nejrychlejší čas."
„Páni." Hlesl jsem.
„Věř tomu nebo ne, ale je to nejlepší strategie. Ty zvířata svůj domov znají. Bez nich bych se z lesa nikdy nevymotala. Na konci totiž byli květy, co vypouštěli omamné látky. Kdybych nešla za jednou ze srn, co mě vyvedla ven, nikdy bych nedošla na světlo."
„Tohle by mě nenapadlo."
„Já jsem to taky neměla v plánu." Zasmála se.
Já konečně ucítil, že přestávám slzet. Ovšem cítil jsem, že začínám být unavený.
„Phoebe?" Podíval jsem se na svou sestru.
„Jo?" Zeptala se.
„Bude ti vadit, když si na chvíli lehnu?" Zeptal jsem se. Cítil jsem, že víčka neudržím dlouho otevřená.
„Ne, ne alespoň se budu učit," Zvedla se a šla ke dveřím.
„Ahoj." Odpověděl jsem jí, ještě než odešla.
Pak, jsem zavřel oči, a okamžitě usnul.
Když jsem se probral, spatřil jsem Andyho, který znovu koukal na přístroje, ke kterým jsem byl napojený.
„Takže to vypadá jak?" Zeptal jsem se.
„Potěším tě. Zítra bys mohl odejít domů."
„Vážně?" Dostal jsem sebe radostně.
Andy přikývl. „Vše vypadá v pořádku. Už se můžeš vrátit na Zem a tam se doléčit."
Já přikývl a natáhl se pro medicínu. Hodiny ukazovali čas večera, což jer také čas, kdy si beru poslední dávku léku pro tento den.
Když jsem si naměřil dávku, s nechutí jsem ji polkl zatím, co Andy se mi smál.
„Velmi vtipné, když na mém místě nejsi ty." Odpověděl jsem mu a lahvičku odložil zpět na poličku.
„To zvládneš. Už zítra budeš doma." Odpověděl a já cítil, jak se mým tělem rozlévá úleva.
*****
Když jsem se se svou sestrou vrátil na Zem, zima byla zrovna v největší síle. Všude samý sníh, vločky a zima. Naštěstí pro mnemi už nebyla zima taková, jako kdysi.
Na Phoebe bylo jasně vidět, jak jí zima okolo přidala sílu a vrátila ji dorovnováhy.
„Postavíme si sněhuláka?" Podíval jsem se na sestru, a vytáhl klíče, abych odemkl byt.
„Príma nápad!" Zaradovala se, a když jsem odemkl byt, odešel jsem si do pokoje pro teplejší oblečení zatím, co Phoebe sebou plácla do sněhu a začala dělat sněhového andílka. Byl jsem rád, že jsem po delší době doma. My oba jsme se po tolika měsících mohli konečně opravdu uvolnit a nemyslet na problémy v magickém světě.
Vzal jsem si na sebe nějaké teplejší oblečení a šel za Phoebe. V duchu jsemse modlil, aby nezačala koulovačku, protože mi bylo hned jasné, kdo ji vyhraje a já to rozhodně nebudu.
