„Jak bych mohl?" Hlesl jsem. „Vždyť jsem tady. Nemůžu se nikdy dostat ven,"
„Existuje jedno malé pravidlo. Nikdy neříkej nikdy. Zaručeně jsi o něm už slyšel. Nesmíš se vzdát to je celé,"
Docela mi dělalo problém myslet na přítomnost. Stále jsem měl před očima Amari.
„Co se ti tam vlastně stalo?" Zeptal se. „Vypadáš, jako bys byl právě po pohřbu,"
„Máš pravdu, jen jsme ten pohřeb nestihli," odpověděl jsem mu a řekl mu vše, co se mi stalo.
„Tahle budoucnost potřebuje změnit, co?" Zeptal jsem se po chvíli.
„Záleží na tobě. Ale na jedno tě upozorním. Budoucnost je velice vrtkavá. Možná, že pokud ji teď změníš, nebudeš mít nikdy šanci potkat Coru. Protože jsi nezjistil, jak jste se vy dva potkali, je docela možné, že se přidala do toho vašeho odboje a pokud Arona porazíte, žádný odboj nebude třeba,"
„To je mi jasné, ale i přes to... jsem ochotní se o tohle všechno připravit, pokud by to mělo znamenat, že Aron prohraje,"
Možná, že Coru nikdy nepotkám, ale Marinniel tady je takže alespoň má sestra šťastnou budoucnost mít bude.
„Dobře tak asi vypadneme ne?"
„Jak?" Nechápal jsem. „A pokud jsi věděl, jak, proč už jsi to neudělal?"
„No neměl jsem provaz, to je celé. Teď už mám," Vytáhl moji tkaničku.
„Em... nechci být nezdvořilý, ale... tahle tkanička je tak malá, že nemáš šanci s ní cokoli udělat,"
„Však ty uvidíš,"
Něco vytáhl. Byla to jakási lahvička s čímsi uvnitř. Trošičku tekutiny skoro až průhledné barvy kápl na tkaničku a ta se okamžitě zvětšila tak, že z ní bylo lano.
„Hotovo," pronesl vítězně skřítek.
„Ale stále..."
„Já vím. Potřebujeme něco dalšího," vytáhl háček na ryby a také na něho kápl trochu tekutiny.
„Teď už je to perfektní," ozval se, když háček k provazu upevnil.
„Opravdu si myslíš, že ten háček se za něco zachytí?"
„Náhoda je blbec, a navíc v tuhle chvíli je to jediné, co nám zbylo, takže... věř náhodě,"
„Dobře," vzal jsem si od něho ten provaz a snažil jsem se ho vyhodit nahoru, aby se za něco zachytil.
Na třetí pokus jsem skutečně zaznamenal úspěch.
„Super!" Zaradoval se skřítek.
„O bože! Ono to vážně funguje!"
„Neříkal jsem to? Tak honem mizíme, než na nás někdo přijde,"
Nechal jsem skřítka, až si mi vleze na ramena a i s ním jsem se rychle dostal nahoru. Náš učitel boje bez použití magie opravdu věděl, proč nás tohle učit pořád dokola celé tři dny. Sice jsme na něj všichni v duchu nadávali, protože se nám za ty tři dny na rukou udělala hromada puchýřů, ale až se dostanu do školy, budu mu muset strašně poděkovat. Bez něho bych teď nebyl schopný tak dlouhou a kluzkou stěnu vylézt. Přiznávám s jednou botou prakticky volnou, to nešlo snadno, ale dokázal jsem to, aniž by mi bota sklouzla.
„Fu!" Dostal jsem ze sebe, když jsme byli nahoře a háček i tkanička se vrátili do původních velikostí.
„Na," vrátil mi ji.
