Rozběhla jsem se přímo k Andymu a prudce jsem ho objala. Z očí mi stále tekly slzy a já nemohla uvěřit tomu, že mi z očí opravdu tečou slzy štěstí. Nikdy jsem netušila, že dokážu brečet i kvůli něčemu jinému než je smutek ale jak vidno mýlila jsem se.
„Řekni, že je tohle pravda. Řekni mi, že se opravdu nemýlím." Vydrala jsem ze sebe.
„Nemýlíš." Odpověděl mi krátce.
Já jsem se od něho odtáhla a mezi slzami jsem se na něho usmála. Mé tělo zaplavila vlna úlevy. Všechen strach doslova mizel pryč a vystřídalo ho štěstí.
„A co je tohle?" Andy se rozhlédl po pokoji a pak kouknul zpět na mě.
„Promiň." Nervózně jsem se usmála. „Jen strach... trochu silnější, takže jsem své schopnosti nekontrolovala."
„Doufám, že tato ozdoba v tomhle pokoji nebude trvalá."
„Ne neboj, nebude." Mávla jsem rukou a všechen led hned zmizel.
„Dobře." Andy se na mě usmál.
„Můžu ho vidět?" Zeptala jsem se krátce.
„Je v bezvědomí. Tohle všechno ho velmi vyčerpalo, takže bohužel ne. Budeš muset počkat, než se probere."
„A to bude...?"
„To nevím. Záleží na tom, o kolik energie ho ta černá magie vlastně připravila. Hádám, že do konce týdne se neprobere. Možná tak příští týden, možná až ten další. Je velmi těžké to určit."
„Dobře. Děkuju." Odpověděla jsem a nezbývalo mi nic jiného než jen čekat...
Keith:
Probral jsem se na bílém lůžku v pokoji stejné barvy. Já jsem v nemocnici? Ale co bych tady dělal?
Zkoušel jsem se posadit, ale když se mi to stále nedařilo nakonec jsem se jen zapřel lokty a otočil jsem se k oknu za mnou. Silná sluneční zář mě na chvíli oslepila a já párkrát zamžoural, než si mé oči přivykly na sluneční svit.
Ticho místnosti přerušovalo jen pravidelné pípání a já se proto otočil za tímto zvukem. Vedle mého lůžka byl velký přistroj podobný těm na Zemi, ale stejné měli snad jen ukazatele tepu srdce. Na tomhle totiž byli i jiné ukazatele, kterým jsem nemohl porozumět. Snad mi někdo vysvětlí, co tady dělám.
Aby toho nebylo málo na poličce u lůžka bylo spousta nejrůznějších bonbónů nebo jiných sladkostí, což mě také velmi zaráželo. To jsem jim tolik chyběl?
Než jsem stihl tuto myšlenku rozvinout do místnosti někdo vešel. Já hned poznal Andyho a hned co si i on všiml mě byla na něm jasné poznat velká úleva.
„Ahoj." Pozdravil jsem ho.
„No konečně!" Ozval se místo pozdravu.
„Cože?" Otočil jsem se zpět na okno, abych se ujistil o svém tušení. „Vždyť je teprve odpoledne."
„Ano odpoledne. Jenže ty jsi spal čtyři měsíce, víš?"
„Cože?!"
„Žádné cože říkám ti pravdu. Zaspal si i svůj vlastní svátek."
„Tak proto tu mám ty bonbóny!" Došlo mi.
„Přesně kvůli tomu. Holky doufali, že se třeba probereš."
„Nestalo se... ale proč mi je sem nosili? Vždyť já sladké stejně nejím."
„Nevadí. S půlkou ti stejně už pomohla Viollet."
Já se otočil na balíčky cukru a zjistil, že Andy skutečně mluví pravdu. Půlka z nich už byla skutečně rozbalená a troufám si tipnout, že stejně tak půlka těch balíčků bude poloprázdná.
„Nechceš, taky bonbóny?" Navrhl jsem mu.
„Ne, děkuji" Usmál se na mě.
„Ale no tak! Já to opravdu nesním!" Snažil jsem se dál smlouvat.
„Ne. Na sladké teď opravdu nemám chuť, ale zeptej se Viollet. Ta jistě všechen zbytek sladkostí dojí a ani nebude potřebovat pomoct."
„O tom nepochybuji, ale pouze v případě, že se tady objeví dříve než má sestra. Ta by mě totiž nutila sníst alespoň jeden z těchto balíčků. Když už mluvíme o nich... jak to nesli?"
„No... moc dobře ne." Přiznal se Andy.
„Jak to?"
„Neprobíral ses. Přiznávám, že i já už jsem se začínal bát. Nejhůř to vzala právě Phoebe, ale jsem si jistý, že až holky zjistí, že jsi vzhůru, vrhnou se na tebe bez rozdílu v radosti."
„Děkuji za informace."
„Nemáš za co. Já teď půjdu, mám toho ještě hodně a ty ještě zkus usnout."
„Jasně tati." Andy se na mě usmál a odešel.
Já jsem položil hlavu zpět do měkkého polštáře a ticho okolí nyní přerušoval jen pravidelný pípot. Otočil jsem se na bok a zavřel oči ve snaze usnout.
„KEITHE!" Probudila mě hlasitá rána a křik.
„Co?!" Vyjekl jsem vyděšeně v šoku.
„Ty si spal? Tak to se omlouvám! Promiň!"
„Já říkala, jdi potichu..."
„Možná příště Iris."
„Holky." Usmál jsem se na ně.
Iris měla pravdu. Mohli přijít trochu tišeji. Hlavně proto, že Viollet ty dveře skoro vyrazila z pantů.
„Jak je ti?" Přišli blíž k mému lůžku.
„Dobře jen jsi mě vyděsila." Ušklíbl jsem se na Viollet.
„Ups to sem nechtěla... promiň." Usmála se na mě.
„To je dobré. Jako odškodnění za šok můžeš sníst všechno tohle sladké, co tu je."
„Jenže to je pro tebe!" Založila ruce na prsou.
„Já vím a jste hrozně hodné, ale já sladké nejím, takže prosím. Uděláš mi laskavost. Nechci se pak se svou sestrou hádat jen kvůli čokoládě."
„Spíš kvůli tomu, že víš, že prohraješ." Usmála se na mě Viollet.
„To bych neřekl." Úsměv jsem jí oplatil. „Tak prosím."
„Nemusíš prosit dvakrát!" Radostně se natáhla k jednomu z balíčků a začala z něho jíst čokoládové kuličky bílé, hořké i mléčné čokolády.
Měl jsem pocit, že jen z pohledu na ni dostávám silnou cukrovku.
