Viollet:
Seděla jsem na posteli a koukala na hodiny. Už jsem sklidila i housle, mám ustláno a stihla jsem se i umýt. A on pořád nikde! Znovu jsem koukla na bílé, kulaté hodiny zavěšené na zdi. Dám mu ještě minutu... že by se na mě tak moc naštval?
Hlodali ve mně pochybnosti, ale Keith není takový. Jistě věděl, že si z něho jen střílím. Dokonce ani nevypadal naštvaně, ale... co když přeci jen byl?
Povzdechla jsem si a zvedla se. Vyndala jsem rozvrh a začala si podle něj házet učebnice do tašky. Když jsem byla hotová znovu jsem pohledem generála koukla na hodiny. Říkala jsem, že mu dám minutu a oni už uplynuli dvě! Za pět minut je večerka a on nikde! To už je mi divný. Zrovna Keith nechodí pozdě.
Otočila jsem se a hodila jsem na sebe župan. Jediný, kdo bude vědět, kde je je už jen jeho sestra. Vyšla jsem z pokoje a začala šlapat dlouhé kamenné schody o patro výš, kde je ubytovaná ona i její spolubydlící. Koukla jsem se na list papíru, co na patře vysel, kde byly napsány všechny pokoje a lidé v nich. Ujistila jsem se, že mířím do správného pokoje a zaťukala na dveře.
Když mi nikdo neotevíral po chvilce váhání jsem vstoupila dovnitř.
„Ahoj... já..." Nervózně jsem se rozhlédla po místnosti a zarazila jsem se při pohledu na Iris, která zrovna sbírala Phoebe ze země.
„Je ti dobře?" Zeptala jsem se a pomohla Iris s jejím zvedáním.
„Jo, jo jen mě trochu rozbolela hlava..." Posadili jsme ji na postel a Iris otevřela okno, aby se jí lépe dýchalo. „Proč mám takový divný pocit, že ta bolest hlavy má něco spojeného s bratrem? A... co potřebuješ Viollet?" Podívala se na mě a já zbledla. Doufám, že Phoebe má jen špatný pocit...
„Viollet je ti dobře? Vypadáš nezdravě bíle..." Ozvala se Iris a sedla si ke mně.
„Je mi fajn..."
„Tak, co potřebuješ?" Zeptala se Iris. Bylo poznat, že mi nevěří.
„Vlastně... já jsem sem přišla kvůli Keithovi..."
„Proč? Provedli jste si něco?" Zeptala se nechápavě Phoebe.
„Ne o to nejde. Za pět minut je večerka a on se ještě neukázal v pokoji..."
Teď jsem naopak já sledovala Phoebe, která viditelně bledla. Iris chudák nevěděla o kterou z nás se má starat dřív.
„Říkal, že se jde projít... já jsem si do něj trochu rýpla ohledně těch věcí s Bloody, ale nevypadal naštvaně proto je mi divné, že ještě nepřišel..."
„I kdyby byl naštvaný tohle on nedělá krom toho naštvanost ho přechází do pěti minut... takže to znamená, že..." Phoebe ještě více zbledla a Iris k ní přiběhla připravená jí chytat.
„Phoebe no tak! Jistě se jen zdržel!"
„Ale... proč by mě jinak bolela ta hlava s pocitem, že něco je jemu... co když..." Lámal se jí hlas a já zahlédla odlesky slz v jejích tyrkysových očích.
„Phoebe!" Iris chytila její hlavu do svých dlaní a zadívala se jí do očí, aby jí vnímala. „To je dobré jistě se jen zdržel..."
„Hele! Já doběhnu do pokoje, jestli už tam není..." Navrhla jsem a když mi kamarádky nápad odkývali rozběhla jsem se tam.
„A nepanikař! Jistě se nic vážného nestalo!" Zavolala jsem na ni a běžela do pokoje.
Rychle jsem seběhla schody, že jsem se málem zabila a vběhla do pokoje.
