Phoebe:
„Ne! Ne! Ne a znovu NE!" Zazněli lesem hlasité protesty Viollet.
„A proč ne?"
„Ty ses dočista zbláznil!" Zařvala na Andyho a složila ruce na prsou. „Ani se nehnu!" Vypískla a pohodila hlavou do strany.
Andy se podíval na Situ.
„A já to zase zkusím! Je to příležitost naučit se něco nového! Tak si namlátím no bóže! Bez pádu není úspěchu!" Radostně poskočila a rozběhla se proti stromu.
„Počkej, počkej, počkej!" Andy jí chytil za ruku a tím ji zastavil v rozběhu, až málem skončila na zemi.
„Proč?" Pípla.
„Je hezké, že si věříš, ale ty jsi nenačerpala dost magie. Okamžitě bys byla na zemi. Zkus se lépe soustředit. Tentokrát už tě nezastavím. A uvidíš sama."
„Dobře." Přikývla a zavřela oči. Po chvíli, kdy si byla jistá je znovu otevřela a běžela proti stromu.
Každý normální člověk, který by tohle pozoroval by si jistě nyní ťukal na hlavu a říkal si, jestli to máme v hlavě v pořádku. Ale pokud je tohle jediný způsob, jak se naučit přečerpat magii z jedné části těla do druhé nic jiného nám nezbyde.
Sita si vedla dobře. Už jsem myslela, že doběhne, až k větvi, ale v půlce cesty ztratila rychlost a s křikem se zřítila zpět na zem.
„Sito!" Vyjekla Iris a běžela za ní. „Jsi v pořádku?" Zvedala jí ze země.
„Jo, jo to bude fajn."
Iris ji dovedla k nám a já se podívala na Andyho, který vypadal, že to čekal.
„Načerpala jsem příliš málo magie, že?" Ozvala se Sita hned, co se trochu vzpamatovala.
„Ano, ale s trochou úsilí by jsi se na větev dostala."
„Tak... co jsem tedy udělala špatně?"
„Klasickou chybu. Když jsi trochu zpomalila, lekla si se. Nechala si strach, ať tě pohltí a odhodlání, co jsi cítila v tobě zaniklo. Přestala jsi se soustředit a přečerpaná magie z tvých chodidel vymizela a ty jsi spadla."
„Alespoň už vím na co si dát pozor pro příště!" Odhodlání se do Sity znovu vrátilo a byla připravená poučit se z chyb.
„I když... i když moc nekouzlím... tohle... tohle bych možná mohla alespoň vyzkoušet..." Pípla do ticha Iris.
„Jen do toho!" Pobídla jsem Iris a nemohla si nevšimnout Viollet, která stojíc za Iris protočila oči.
„Fajn." Pípla.
Každá jsme si vyhlídli svůj vlastní strom, abychom se neprali o jeden a mohlo se jít zkoušet.
Rozběhla jsem se proti stromu a jasně cítila magii proudící do mých chodidel. Jakmile jsem se dotkla kmene starého stromu odrazila jsem se nohou, abych se dostala dál. Povedlo se. Běžela jsem dál a uslyšela jsem křik. Viollet spadla na zem hned na začátku naštěstí pro ni nebyla dost vysoko na to, aby si ublížila. Koukla jsem se na Viollet a zjistila, že jsem už značně vysoko a větev stále, jakoby v nedohlednu. Pocítila jsem strach z takové výšky a ucítila, že magie z mých nohou začíná mizet. Zkusila jsem ji znovu načerpat, ale hned mi došlo, že to lze jen ve stoje a ne v pohybu. Nohy mi začali klouzat a gravitace se začala hlásit o své slovo. Už jsem se déle neudržela a začala jsem padat. Rychle jsem se snažila zachytit kůry stromu, abych zbrzdila pád, ale nedošlo mi, že mé ruce to ošklivě odnesou. Naštěstí pro mě začala fungovat moje magie a hned, co jsem se dotkla kůry začala mrznout. Rychle jsem se zapřela nohami pod kterými se také začal objevovat led a díky tomu jsem si vytvořila menší klouzačku, díky které jsem se dostala bezpečně dolů. Sama jsem ještě pár minut nedokázala uvěřit tomu, že jsem v takové situaci dokázala klidněji myslet. Andy nás tímto nechce naučit jen tichost, ale i reakci na nečekané události, kterých jistě v temné škole nebude málo.
