Keith:
Probral jsem se se slabým slunečním svitem z malinkého okna a první, co jsem pocítil, byla bolest hlavy. Napřed nevěděl proč, ale pak se mi začali vracet události posledních chvil.
Proboha v tom jídle byli drogy! Došlo mi, když se mi začali vracet matné vzpomínky. Aron to jistě věděl. Ty drogy měli za úkol mě omámit na tolik, abych Aronovi řekl vše, co chce vědět. Vzpomněl jsem si, že se ze mě ty informace tímto způsobem dostat chtěl. Ptal se mě přesně na ně, ale ještě stále jsem si nemohl vybavit, co jsem mu odpověděl. Sevřela mě úzkost, bál jsem se, že jsem mu řekl něco, co jsem nechtěl. Dál jsem se snažil vzpomenout, a když už jsem to chtěl vzdát vzpomínky se mi vrátili.
To snad ne! Já už vím, co jsem mu řekl!
*****
Phoebe:
„Phoebe vstávat!" Uslyšela jsem Iris, která mi vlezla do stanu a spolu s ní mi do tváře zasvítili jasné sluneční paprsky.
„Co?" Pípla jsem.
„Nooo... je ráno a také je snídaně Pojď vstávat."
„A k snídani je co?" Byla má další otázka zatím, co jsem se posadila a prohrábla si po noci pocuchané vlasy.
„Párky."
„O ty jsem neměla dlouho." Moc jsem toho nenaspala a vidina lákavé snídaně, po probdělé noci je pro mne vítaná.
Vyhrabala jsem se ze spacáku, oblékla jsem se a vylezla ze stanu. Ještě, že Andy umí tak užitečná kouzla bez něho bychom si mi nevyčarovali ani jídlo a bez toho bychom daleko nedošli. Já bych mohla tak akorát čarovat zmrzliny a myslím, že Arona by velmi pobavilo, kdybychom se do temné školy plížili s rýmou a kašlem.
„Dobré ráno." Uslyšela jsem Andyho, který mi podal opečené párky na ohněm a já si sedla k nim a snídani si vzala. U ohně bylo příjemné teplo, což mi také trochu pomohlo se probrat.
Andy nám poté všem vyčaroval nádobu s vodou a my jsme se mohli v klidu umýt. Alespoň ta základní hygiena byla.
Poté jsme nechali zmizet stany a šli jsme dál.
„Tak... už někdo vymyslel plán?" Zeptala jsem se po chvíli cesty.
„Já bych jeden měl... nevím sice, jak bychom se dostali přes štít, ale to se snad nějak vymyslí.... Napadlo mě, že kdybychom byli v temné škole musíme jít tajným vchodem, co tam je, abychom nevzbudili příliš pozornosti a aby si nás nevšimli studenti. Ten tajný vchod totiž vede do podzemní části školy, kde také pravděpodobně bude místnost nebo vězení, kde Keitha drží. V zájmu nás všech musíme být, co nejtišší. Aron nemá v úmyslu uzavírat výměny. Kdyby to bylo na něm jistě by ti vzal schopnosti, ale Keitha by nepustil."
„Ale proč? K čemu by mu pak byl?" Nechápala jsem. Vždyť mého bratra by pak už vůbec nepotřeboval.
„Otrok se hodí přeci každému."
„No tak to má Aron vážně smůlu! Nenechám ho, aby si z mého bratra udělal otroka!" Zatnula jsem ruce v pěsti a musela jsem se držet, abych nekřičela zlostí. Vážně se ve mně vařila krev. On si z Keitha otroka nikdy neudělá! To jedině přes moji mrtvolu.
„Právě proto se musíme do temné školy a zpátky dostat nenápadně. Jestli nás Aron zpozoruje, může to taky znamenat konec pro celý vesmír."
„A jak to uděláme?" Zeptala se Viollet.
„V první řadě se musíte naučit pohybovat tiše a tenhle les nám po dobu týdenní cesty poskytne dokonalý trénink."
„Jak se chceš zrovna v lese pohybovat neslyšně?!" Vyjekla Sita.
„No právě to se naučíte. A můžete začít hned. Projděte támhletou cestičkou." Ukázal na úzkou cestičku plnou spadlých větví, větviček a suchého listí.
„To si děláš srandu..." Ozvala se Viollet.
„Ne." Usmál se na ni Andy.
„Tak to zkus ty!" Vyjekla. Andy pokrčil rameny a prošel se cestičkou bez jediného zašustění.
Přiznávám. Všechny jsme na to koukali s otevřenou pusou.
„Tak tohle jestli mě naučíš tak dostaneš osvědčení! Já jsem nenápadná, jako bagr v koupelně!" Ozvala se Viollet.
Všichni jsme se začali smát a já se po chvíli, co jsem se vydýchala, ozvala na protest.
„Hele. Když mě zvedl sebevědomí tak tebe naučí nenápadnosti do pár dnů!"
„Uvidíme, ale myslím, že ano. Nic jiného nám nezbyde."
„Tak, co máme dělat?" Ozvala se Sita.
„Přečerpejte magii ze svého těla do svých chodidel. Bude to mít efekt, jako kdybyste se nadnášeli i když budete stát na pevné zemi."
„Wow." Hlesla Iris.
„A to poznáme jak?"
„Třeba takhle." Andy se teleportoval na strom a pak se z něj spustil dolů, tak, že stál hlavou dolů a držel se na větvi jen pomocí nohou.
„Bože!" Ztuhla Viollet.
Andy se pak spustil dolů a dopadl na nohy.
„Tohle je jediný způsob, jak to spolehlivě zjistit. Takže začneme tímhle..."
*****
Keith:
Nevěděl jsem, jestli se smát nebo brečet. Já mu nakecal takové blbosti! Jako například, že se má sestra má panický strach z židlí přímo zbožňuje pavouky a hady a tajně miluje Arona.
Nakonec zvítězil smích a já se začal strašně smát.
„Ale, ale co je tady k smíchu?" Uslyšel jsem Arona a okamžitě jsem zbystřil. Rychle jsem se postavil a trochu odstoupil dozadu.
„Snažil jsi se ze mě dostat informace, co? Ale tak trochu ti to nevyšlo."
On se na mě usmál a prošel mřížemi.
„Nevadí... máš poslední šanci. Naposledy se tě zeptám po dobrém. Řekni mi, co chci slyšet!"
„Nikdy!" Zařval jsem a ucítil, že už nemůžu dál couvat. Zeď za mnou mi už dále nedovolovala držet si od Arona odstup.
„Nikdy? Vážně?" Zasmál se. „Dobře... vybral si si sám." Mávnul přede mnou rukou a já jsem najednou měl pocit, jako kdybych byl na mučidlech. Celým mým tělem zněla čím dál sílící bolest. Déle jsem se neudržel na nohou a zhroutil jsem se na zem. Někde v pozadí jsem uslyšel Aronův smích a bolest byla po chvíli tak silná, že mi začali téct slzy z očí. Měl jsem pocit, jako kdyby do mě někdo řezal noži, jako by mnou probleskávala elektřina. Bylo toho tolik, že jsem se už jen modlili, ať bude konec.
Po další mučivé chvíli bolest utichla a já se snažil popadnout dech. Přetočil jsem se na břicho a snažil se postavit. Když jsem zjistil, že jsem na to moc slabý, alespoň jsem se zapřel lokty.
„Ale to se podívejme... slzičky." Znovu jsem uslyšel Aronův smích a naštvaně jsem se na něj podíval.
„Ty by jsi na mém místě vypadal stejně." Aron se ke mně sehnul a rukou mi nadzvedl bradu, abych se na něj podíval.
„Takže už zazpíváš?" Já jsem prudce trhl hlavou do strany a snažil jsem se od něj, alespoň trochu odplazit.
„Fajn. Uvidíme večer."
Se smíchem odešel a mým tělem se znovu rozlila prudká bolest.
