Vše okolo zmizelo a v místnosti se znovu dalo volně dýchat. Věštkyně zmateně zamžourala a rozhlédla se kolem sebe.
„Omlouvám se vám. Na chvíli jsem ztratila o všem pojem..."
„To je v pořádku... mi už půjdeme. Co jsme dlužní?" Ozvala se Phoebe. Na výrazu všech bylo jasné, že by odtud chtěli zmizet.
„Za věštbu? Vůbec nic."
„Ale něco přece..." Phoebe se snažila odporovat, ale pohled věštkyně mluvil za vše.
„Tak dobře. Mi půjdeme. Nashle." Odpověděla Phoebe a všichni jsme opustili místnost.
O obličej se mi otřel chladný vzduch a já se ho nadechl.
„Je ti dobře?" Uslyšel jsem hlas své sestry a ucítil jsem, jak se dotkla mého ramene.
„Ano." Otočil jsem se na ni a usmál se. Nebyl to sice moc věrohodný úsměv, ale alespoň jsem se snažil. „Je mi fajn." Dodal jsem a podíval jsem se směrem k ostatním, kteří už také vycházeli.
„Bla bla bla. Pohádky si schovej pro někoho, kdo ti na ně skočí. Jsi sklíčený z toho, co jsme slyšeli, co?"
Já přikývl, aniž bych se na ni podíval. „Zřejmě nejsem jediný." Podle výrazů kamarádek bylo zřejmé, že i ony nezůstali zrovna v klidu po tom, co jsme si vyslechli.
„Halo! Lidi budíček! Zapomínáte na to, že říkala, pokud si nedáme pozor a vzhledem k tomu, že přes hranici se nedostane nikdo z temných bezprostřední nebezpečí nám hrozí jedině, pokud se postavíme doprostřed tohoto náměstí a začneme se bavit s úplně každým a budeme vykřikovat, co ovládáme za magické schopnosti, abychom upoutali ještě větší pozornost a já silně pochybuji o tom, že by tohle někdo z nás opravdu udělal.... takže kašleme na věštbu a jdeme se bavit!" Phoebe tleskla, aby si toho, co právě řekla, všimli opravdu všichni z nás a já cítil, že na jejích slovech je něco pravdy. Strach z nás všech pomalu mizel a šli jsme se trochu pobavit.
Bylo toho tady tolik! Stál jsem v davu lidí a sledoval vystoupení tanečnic s ohněm. Všichni jsme se rozdělili s tím, že v pět hodin se sejdeme na smluveném místě. Díky tomu každý z nás mohl sledovat to, co ho zaujmulo, a nemuseli jsme se držet v hloučku.
Stál jsem dost daleko od tanečnic a i přes to jsem až u sebe cítil žár ohně. Někdo se o mě opřel a já vycítil přítomnost známé aury.
„Tak, co? Líbí se ti nějaká z těch tanečnic?"
„Phoebe... už toho nech."
„Proč? Vždyť není nic špatného na tom, že se ti snažím pomoci najít pravou lásku."
„Dle mého názoru se snažíš příliš."
„Di někam s tou spisovnou češtinou"
„Až mi ty přestaneš hledat přítelkyně. Krom toho... proč nehledáš někoho sama sobě?"
„Já a mít kluka? Ty ses zbláznil!"
„Proč myslíš?"
„No přece proto, že každému jde pouze o mé schopnosti. O mě samotnou nejde nikomu."
„Jednou pro někoho budeš výjimečná nejen pro své schopnosti."
„Ok, ok, co přestat mlít blbosti a začít se bavit o něčem jiném?"
„To zní, jako dobrý plán."
„Fajn. Tak. Já plánuji skouknout to představení draků půjdeš taky?"
Já přikývl. Rád bych to představení viděl. Jistě bude velmi zajímavé a krásné.
Draci všech barev duhy se vznesli do oblak a já to vše spolu s ostatními sledoval. Jak se zdálo, nebyl jsem sám, kdo se na tohle představení chtěl podívat.
„Mít draka byl vždycky můj sen! Tihle magičtí tvorové mě vždycky tak fascinovali!" Ozvala se Sita stojící vedle mě, která to celé sledovala s očima fascinovaného dítěte.
Já se na ni usmál a dál jsem se díval.
Draci vylétli do oblak tam se ve vysoké výšce spojili drápy a volným pádem slétli dolů. Těsně nad zemí se pak rozpojili a do publika vychrlili spousty ohně.
Rychle jsem se zakryl rukama a ucítil jsem žár plamenů. Nebyl jsem jediný. Viollet a Iris se také kryly, ale Phoebe dál klidně stála, jako by nic a Sita na to koukala ještě fascinovaněji než před tím. Skoro to vypadalo, že se jí objeví v očích hvězdičky.
„To je boží!" Vyjekla.
„Nemusíte se bát vy tři. Jsme chráněni silovým polem. Plameny nám nemohou ublížit." Vysvětlila nám Phoebe a pobaveně se zasmála naší vyděšené reakci.
Plameny skutečně k nám nepronikli a draci dál předváděli různé kousky ve vzduchu.
Když představení skončilo mohl si kdo chtěl draka pohladit, takže mi jsme počkali na Situ, která se rvala davem, aby byla první.
Šťastnější než malé dítě se k nám vrátila a protože už bylo pět hodin a značně se stmívalo, vrátili jsme se zpátky do školy na večeři.
Po jídle jsem se šel umýt, abych ze sebe smyl hlavně saze, kterými jsem zrovna ne moc příjemně voněl a umyl jsem si vlasy.
„Co máš v plánu zítra?" Zeptala se mě Viollet, která si právě leštila housle.
„Ještě jsem o tom nepřemýšlel. Teprve uvidím. Co budeš dělat ty?"
„Já? Asi cvičit hraní." Usmála se na mě. „Už můžu do sprchy?" Dodala.
„Jasně. Jen běž, je celá tvoje." Odpověděl jsem jí a svalil se na měkce ustlanou postel.
„Koukám, že máš dost." Ozvala se Viollet se smíchem a odložila housle.
Já přikývl, vlezl jsem si pod peřinu a zamyslel se nad celým odpolednem. Ještě mě celá ta záležitost s věštbou dost děsila. Nezbývá mi nic jiného než se snažit nebavit s nikým kdo mi přijde nějakým způsobem nepříjemný a doufat, že se celá ta věštba vůbec nenaplní. Po chvíli přemýšlení mi nakonec klesla víčka a já usnul.
