Vešel jsem do místnosti a přímo přede mnou byla chodba, kde u stěny na pravé straně bylo spousty skříní a poliček. Chodba byla celkem velká. Myslel jsem, že bude značně menší.
Nalevo pak byli bílé dveře, které, když jsem otevřel spatřil jsem koupelnu. Stěny byli v barvě oranžové a vybavení bylo bílé.
Zavřel jsem dveře a vstoupil chodbou do druhé místnosti. Na konci místnosti bylo velké okno, které prosvětlovalo celý tento pokoj. Napravo i nalevo od okna byli dvě stejné postele a u nich ještě malý konferenční stolek s lampičkou.
Na posteli vlevo byli všechny mé věci, takže jsem usoudil, že tahle postel bude má.
Vybalil jsem si věci a v tom malém stolku jsem našel všechny mé učebnice. Andy měl pravdu.
Byli tu také dva pracovní stoly. Alespoň budu mít, kde psát úkoly. Pokud tady teda nějaké budou.
Když jsem měl vše hotové sedl jsem si na postel a začal prohlížet učebnice.
Po pár minutách do místnosti vstoupila dívka, co táhla černé pouzdro na housle a položila ho na postel. Měla černé vlasy a košili v barvě červeno-černé a modré džíny.
„Uf!" Oddechla si o otočila se.
„Jé! Ahoj! Ani jsem si tě nevšimla! Jsem Viollet." Přišla ke mně a podala mi ruku.
„Keith." Odpověděl jsem jí a sedl si zpět.
Ona se dala do vybalování a ptala se mě na otázky, abychom o sobě alespoň něco zjistili.
„A co ovládáš?" Zeptala se.
„Vzduch."
„No to né! Jenom mě můžou dát do pokoje s mým přirozeným nepřítelem!" Odpověděla a sedla si na postel.
„Cože?" Nechápal jsem.
„Já hraju na housle a vzduch může zvuk úplně zničit."
„Počkat takže, co vlastně ovládáš?"
„Hudbu a tím i zvuk pomocí mých houslí."
„I tohle je magie?"
„Ano. Ukážu ti to."
Otočila se a vytáhla housle z černého pouzdra a něco zahrála. Já měl pocit, že mi snad prasknou uši a vše okolo mě začalo zčernávat. Pak, ale vše zmizelo a já zase začal pomalu vidět světlo.
„Vidíš?"
„To vidím."
„Mohu, ale zahrát i něco jiného třeba tím všechny v dosahu melodie uspím, omráčím jako před chvílí skoro tebe a další věci. Ale také samozřejmě mohu hrát obyčejné písně, které si normálně poslechneš."
Já přikývl.
„Ale bohužel pro mě tvá magie zvuk narušuje a pak nebude mít účinky."
„Alespoň vím, co dělat, až mě budeš chtít nějak omráčit."
„To jo." Viollet se usmála a vrátila housle zpět.
„Tak. Máš nějaké sourozence?" Zeptala se a podívala se na mě.
„Mám sestru."
„Také tu studuje?"
„Ano."
„A jak se jmenuje?"
„Phoebe."
Viollet ztichla a koukala na mě s otevřenou pusou.
„Co je?" Nechápal jsem, co jsem řekl.
„To snad ne! TA Phoebe?!" Vyjekla.
„Máte jich tu snad víc?"
„Ne jen tuhle."
„No tak to bude ona."
Viollet začala radostí křičet a skákat snad až do stropu. Já na ni mezitím nechápavě koukal, co tady tak blbne.
„Ta Phoebe, co ovládá led a sníh?!" Koukla se na mě s hvězdičkami v očích.
„No... ano." Zase začala vřískat a běhat snad po celém pokoji a já jen čekal, kdy na nás někdo vlítne, ať jsme zticha.
Po dalších pěti minutách neustálého křiku mi došla trpělivost i naděje, že třeba ztichne sama, ale když se nic nedělo, chytil jsem ji za rameno a začal s ní třást.
„Uklidni se a řekni mi proč tady tak ječíš!" Vážně jsem nechápal, proč má Vánoce z toho, že jsem se zmínil o mé sestře.
„Ty vážně nic nevíš?" Sedla si vedle mě na postel s nechápavým pohledem.
„Co bych měl vědět?" Zeptal jsem se.
„Tvá sestra je tady v téhle škole slavná."
„Vážně? A proč?" Andy by se mi určitě o něčem takovém zmínil.
„No přece kvůli její magii. Je jediná kdo umí ovládat led a sníh. Všichni tady se s ní chtějí seznámit."
„Aha." Už mi to bylo jasné.
„Představíš mě někdy prosím?" Udělala na mě smutné oči.
„Pouze pokud bude chtít ona."
„Fajn." Radostně se na posteli zavrtěla.
Já se zvedl a šel pryč.
„Kam jdeš?" Zavolala na mě.
„Ven." Odpověděl jsem a odešel.
Vážně už musím na vzduch, a pokud se mi povede najít moji sestru uvidíme, co mi řekne na to, co jsem právě slyšel.
Na obrázku Viollet
