Phoebe:
„Co budeme dělat?" Koukla jsem se na Andyho.
„V první řadě se nesmíme oddělit od sebe."
„To... nebude snadné..." Pípla Iris.
„Ochráníme tě." Trvala jsem na svém.
Iris se na mě usmála a dál už okolí vládlo jen ticho.
Najednou se před námi objevili vlci. Obrovští vlci s naježenou černou srstí, ostrými dlouhými drápy a očima, co jim rudě žhnuly. Zuřivě na nás vrčeli a vypadali, že po nás každou chvíli vystartují. Vypadali přesně, jako z mé nejtemnější noční můry o vlkodlacích.
„Pryč!" Strnulá v šoku jsem uslyšela jekot, který patřil Sitě.
Chtěla jsem utéct, ale strach mi to nedovolil. Strhnula jsem na místě neschopna pohybu. Zem okolo mě začala mrznout. Vzhledem k přívalu strachu jsem nedokázala plně kontrolovat své schopnosti. Mé emoce dostali volný průběh a podle toho reagovala má magická síla. Poznala jsem i přes tenhle šok, že led zamrzá rychleji než obvykle ve snaze mě ochránit před těmito stvořeními temnoty. K útěku mě přiměl, až Andy, který poznal můj strach, popadl mě za ruku a i se mnou někam utíkal.
Ano, říkal sice musíme se držet spolu, ale teď se ukázal pravý opak. Všichni v panice utíkali jinými směry pryč ze strachu o vlastní život.
Strach. To je jedena z nejmocnějších emocí a jedna z nejúčinnějších zbraní. Jen doufám, že Aron neobrátí jejich vlastní strach proti nim. Dobře vím, jak to kdysi dokázal u mě a nepochybně to dokáže i u nich. Sice jsme na tohle trénovali, ale ještě stále je tu možnost, že Aron najde nějakou cestu, jak je oklamat.
Všimla jsem si, že vlci, co běželi za mými kamarádkami se najednou proměnili v jejich vlastní kopie a dál je pronásledovali.
Za námi dál běželi vlci a po pěti minutách běhu mě Andy z ničeho nic strhl na stranu a vyslal proti nim vlnu světla. Sotva jsem stačila zavřít oči. Když jsem je zase otevřela vlci zmizeli a Andy mi pomohl vstát.
„Co se děje?" Zeptala jsem se, když jsem spatřila jeho pohled.
„Stalo se přesně to, čeho jsem se nejvíce bál..." Hlesl.
„Cože? Ale vždyť... za nimi neběží vlci jen jejich vlastní kopie."
„Právě proto..."
„Cože?" Zopakovala jsem.
„Ony jsou připravené postavit se strachu, porazit nejrůznější monstra, co tady na ně zaútočí, ale nikdy jsem je nemohl připravit na tohle."
„Vždyť jsou to jen jejich kopie." Snažila jsem se ho uklidnit.
„Právě!" Zvýšil hlas. „To je právě to nejhorší!"
„Co?" Pořád jsem nechápala, jak to myslí.
„Jak už jsem řekl vy všechny jste připravené porazit jakékoli monstrum a vlastní strach, ale ty kopie... Aron nejvíce exceloval právě v jejich vytváření. Nakopíroval je všechny s naprostou přesností. Jediný rozdíl je v tom, že ty kopie nemrkají. Chovají se stejně, mluví stejně a dokonce mají stejnou magii. To je pro kohokoli to nejtěžší. Sami k sobě jste si těmi největšími protivníky. Jak chceš porazit samu sebe?"
„Andy..." Tohle mi nedošlo. Chtěla jsem ho nějak uklidnit, ale nedocházeli mi ty správná slova. „Ony to zvládnou. Uvidíš." Povedl se mi dokonce povzbudivý hlas. I když jsem věděla, jako moc velké nebezpečí jim hrozí, musíme věřit, že to zvládnou. Pomoci už jim teď nemůžeme ani, kdybychom chtěli. Už jsou příliš daleko.
