„Bohužel." Odpověděla mu Phoebe a dala se do pláče.
„Jak se to stalo?"
Když se má sestra alespoň trochu uklidnila, vylíčila mu celou událost svýma očima. Tolik jsem jí chtěl nějak uklidnit, ale beze slov je to nemožné. V tomhle jejím stavu pouhý uklidňující dotyk nestačí.
„Nemůžeš za to. Ani v nejmenším jsi nemohla tušit, že Aron žije. To nikdo z nás. Navíc si tento útok připravil. A pro nás teď bude hlavní nějak odrazit jeho útoky. Nejdříve si bude chtít podrobit celou tuhle dimenzi pak teprve zbytek vesmíru."
„Takže, co budeme dělat?"
„Musíš nějak získat zpátky svoje schopnosti. Zkuste vymyslet první návrhy, pro mě teď totiž bude hlavní dostat všechny studenty pryč z téhle školy. Vzhledem k tomu, že jsme tu mi, zaútočí napřed tady." Andy se zvedl a chtěl odejít pak se, ale zarazil a něco vykouzlil.
„Na." Hodil mi křídy a nějakou tabulku. „Takhle se alespoň nějak dorozumíš. A nemusíš se bát, že ti dojede křída." Odpověděl mi a zmizel za dveřmi.
Phoebe to bude dobrý. Napsal jsem rychle na tabulku a otočil ji k ní.
„Jak by mohlo? Vzhledem k tomu, že má moje schopnosti tak je teď nedotknutelný. Ten štít ho bude automaticky chránit a ty to víš. Není tu nejmenší šance na to, abych je získala zpět!" Phoebe se usedavě rozplakala a mě nezbylo nic jiného než tabulku odložit a alespoň ji obejmout.
„Phoebe!" Uslyšeli jsme oba křik a do místnosti vběhli kamarádky.
„Andy nám řekl, co se stalo... teda jen to, že ti Aron vzal schopnosti, ale... jak se to stalo?" Zeptala se šokovaně Viollet. Všechny naše kamarádky vypadali velmi rozrušeně.
„Já nevím, jak přežil. Jediné, co vím je, že jsem mluvila s bratrem a pak jsem se k němu otočila zády potom... potom už nic nevím. Probrala jsem se, až svázaná a spatřila jsem Arona."
„Ale... jak to mohl přežít?" Zeptala se Sita.
Já jsem vzal moji tabulku a vše jim na ni začal rychle psát.
„Co to píšeš Keithe?" Zeptala se Iris.
„Aron mu vzal hlas. Proto jsem neměla šanci ho poznat. Vypadal úplně stejně, jako můj bratr."
Aha. No do háje! Kdo mohl tušit, že to přežil?!" Vyjekla Viollet.
„Není to tvá chyba!" Ozvala se Iris.
„On... objevil se tam Keith a Aron mu ublížil. Bodnul ho do hrudníku a řekl mi, že když mě ho nechá uzdravit, musím mu za to dát své schopnosti..." Phoebe se znovu rozplakala.
„No tak! Dal ti těžkou volbu! Je jasné, že jsi nemohla jinak!" Iris se ji snažila uklidnit.
Já prožíval strašnou bezmoc. Tolik jsem chtěl svoji sestru podpořit, utěšit, uklidnit, ale takhle bez hlasu prostě nemůžu!"
„Každý na tvém místě by určitě udělal to samé! Najdeme cestu, jak toho parchanta zastavit!" Vykřikla Viollet rozhodně.
Phoebe se na ni podívala s uslzenýma očima. Bylo poznat, že jí bylo jasné, že nemáme šanci.
„No tak nevzdávej se naděje, to zvládneme!" Přidala se k Viollet i Sita.
„To říkáte teď, ale hned, jakmile poprvé zaútočí, zjistíte, že prostě nemůžeme vyhrát."
Zrovna, když ji kamarádky chtěli znovu utišit i k nám se doneslo hlášení o tom, že se všichni studenti mají neprodleně dostavit do jídelny. Je to největší místnost tady, proto se to těchto prostor vejdou naprosto všichni žáci této školy.
Když jsme dorazili do místnosti byli tu naprosto všichni. Spousta žáků, ale i přes to tu bylo ještě relativně dost místa. Dokonce tu seděl i celý učitelský sbor. Mi jsme přišli k Andymu, který už stál v čele místnosti, aby ho všichni viděli.
„Chtěli bychom vám něco oznámit..." Začal.
„Jde o to..." Navodila na jeho větu Phoebe. „Aron, který je ředitelem temné školy mi vzal mé schopnosti..."
„Takže pro vás všechny bude nejjednodušší odtud hned odejít. Pokud tady zůstanete, bude vám všem hrozit smrt. Aron totiž začne s ničením právě tady. Pokud tady zůstanete, zemřete."
Místnost zaplavilo hrobové ticho. Bylo by slyšet spadnout i pírko. Já si všiml, že hlavně soudě podle výrazů Sity a Viollet byli ty dvě připravené pohádat se s každým, kdo začne z tohohle všeho moji sestru obviňovat.
„Už můžete odcházet." Pobídla je má sestra. Byli z toho asi tak v šoku, že zapomněli s křikem utíkat.
„A proč?" Ozvala se z davu jedna z dívek.
„Protože byste tady mohli zemřít?" Odpověděla jí otázkou.
„Takže navrhujete, abychom utekli domů a doufali, že se nám nic nestane?" Ozvala se další dívka.
„Alespoň vás nezabije."
„Fajn!" Jeden kluk z ničeho nic vyskočil na stůl, aby byl vidět. „Je tu vážně někdo kdo chce utíkat?" Vykřikl na celou místnost.
Nikdo se ani nepohnul a dál tu vládlo obrovské ticho.
„Takže myslím..." Otočil se na Phoebe. „Že mluvím za všechny žáky, když řeknu, že utíkat nebudeme. Nebo se snad mýlím?"
„Ne!" Rozkřičel se dav žáků tak nahlas, až jsme byli velmi překvapeni.
Já koutkem oka spatřil učitele, kteří se k sobě natiskli a něco začali řešit.
„Ale vy..." Ozvala se má sestra, ale kluk, který stál na stole jí znovu přerušil.
„Zemřeme tak jako tak ne? Přece nejde jen po této škole nebo snad jo? Pochybuju, tak mu alespoň ukážeme, že tuhle školu nedostane!"
„Nemáme šanci ji ubránit." Ozval se teď Andy.
„To si myslíte vy! Rozhlédněte se! Je nás tu tolik! A všichni ochotni bojovat! Pokud máme pevnou vůli a naději dokážeme i nemožné! Každopádně. Nás z této školy nedostanete!"
Andy si povzdechl a já si všiml, jak se učitelé od sebe odtáhli, a jediný se postavil. Shodou okolností zrovna náš učitel na boj bez použití magie. Podíval se na Andyho svýma chladně modrýma očima a jeho bílé vlasy zazářili v odlesku slunečního světla.
„My učitelé jsme se shodli na tom samém názoru, jako studenti. Chceme též bojovat."
„Ale většina lidí je tu poprvé. Nemají dostatečné kvalifikace k boji. Jsou teprve v prvním ročníku!" Vzdoroval jim Andy.
„Ty si nám říkal..." Uslyšel jsem Iris. „Že pokud se bude blížit opravdové nebezpečí naše schopnosti vzrostou na maximum, aby nás tak ochránili! Já chci bojovat! Tuhle školu mu nedáme! I ty musíš cítit tu vlnu magie, co se tady a teď neustále zvětšuje. Naše magické schopnosti sílí. Nebuď k tomu slepý! Jsem ochotná bránit tuto školu za pomoci své magie, i kdyby to znamenalo, že pro to mám zemřít Arona vyhrát nenecháme!"
Chvíli jsem v šoku přemýšlel, jestli je tohle opravdu ta Iris. Ona řekla něco rozhodným hlasem a byla slyšet! Má pravdu. Každý z nás má jinou jedinečnou magii. Je nás tu spousta. Přece je tu šance. I já jsem tu sílící magii v okolí zřetelně slyšel.
„A co, že toho tolik neumíme? Než zaútočí, máme šanci se připravit! Máme tu přece učitele. Hodně jsme se toho od nich stihli naučit a to, co se nám ještě bude hodit nás snad za těch pár hodin stihnou naučit.
„Nemyslím si, že by to stihli..."
„Dovoluji si nesouhlasit pane řediteli. Tyto žáci, i když jsou v prvním ročníku vše potřebné pro boj i obranu už zvládají. Nejsou bezbranní. A pokud se budou všichni snažit většinu dalších věcí nutných k přežití je naučit stačíme." Ozval se učitel a posadil se.
„Je rozhodnuto!" Vykřikl někdo ze studenů a aniž by čekali na souhlas Andyho vyběhli na školní venkovní prostory, kde bylo ještě více místa pro učení a pro Andyho zaraženost byli následováni vyučujícími.
„Co to doháje...?!" Pípnul.
„Tak se mi zdá, že se proti tobě spikla škola." Viollet ho poklepala na rameno a vysmátě běžela i s ostatními na místo.
No. Tak tohle bude ještě zajímavé. Napsal jsem Andymu na tabulku.
