Když jsem se konečně vybrečela a byla zase příčetná mohla jsem se konečně podívat na Andyho.
„Jak mu to mohl udělat?"
„Hlavně se uklidni, ano?" Já se trhavě nadechla a přikývla. „Půjdeme pomalu zpátky." Znovu jsem mlčky přikývla a šla i s ním zase ke stanům.
„On poslal Keitha... aby... aby mě zabil..." Dostala jsem ze sebe po chvíli ticha.
„Ne." Andy odmítavě zavrtěl hlavou. „Ne to by nedávalo žádný smysl."
„Co tím myslíš?"
„Aron chce tvoje schopnosti, proto by Keitha rozhodně neposílal, aby tě zabíjel. Aron by určitě chtěl Keitha proměnit černou magií ve zlo, až v temné škole, aby tě to šokovalo a vykolejilo. On měl určitě za cíl jinou oběť."
„Koho?" Nechápala jsem.
„Mě. Aron ho určitě poslal zabít mě. Hodně věcí by to vysvětlovalo."
„Jaké?"
„Třeba proč se tě snažil upozornit. Oba dva jste byli ve stejné chvíli na stejném místě. Černá magie, kterou do něj Aron vložil, má jedno velké omezení. Pokud svítí měsíc nebo slunce černá magie z tvého bratra mizí."
„Máš pravdu... proto říkal, že nemá moc času. Určitě věděl, že měsíc znovu překryjí mraky." Snažila jsem se, aby v mém hlase nebyly slyšet slzy, ale marně.
„To bude dobré něco vymyslíme."
„On se mě snažil varovat... ale já ho neposlouchala." Andyho slova jsem úplně ignorovala.
„Phoebe!"Zatřásl se mnou, abych ho přestala ignorovat. Podíval se mi do očí, abych ho nemohla přestat ignorovat ani teď a svá slova řekl pomaleji než obvykle, aby mi došel jejich význam.
„Nebyla to tvá chyba. Neobviňuj se. Byla jsi mimo z toho, že se tady ukázal, je jasné, že si netušila, co se mu stalo."
„Ale..." Hned, co jsem spatřila další jeho pohled smířila jsem se s pravdivostí jeho slov.
„Dobře fajn."
„Zítra musíme vymyslet, co s tím protože už budeme na místě. Hlavně se vyspi a snaž se být alespoň trochu v pořádku ano? Vím, že je to těžké, ale zvládneme to. Uvidíš."
„Děkuju Andy." Odpověděla jsem mu, a když jsme přišli ke stanům hned jsem šla spát.
Ve stanu jsem si lehla, ponořila oči do temna noci a usnula klidným spánkem.
Keith:
Probral jsem se na dřevěném lehátku a pocítil jsem prudkou bolest hlavy. Nedokázal jsem si vzpomenout na události posledních hodin po tom, co mě Aron proměnil. Ta bolest hlavy je asi to vyrovnání tlaku aury, o kterém Aron mluvil.
Najednou jsem si na něco vzpomněl. Phoebe... já byl u ní. Chtěl jsem ji varovat... ale nestihl jsem to. To poslední, co si pamatuji je, že jí z očí telky slzy a začala přede mnou utíkat pak už zase nic nevím. Tolik jsem se bál, že jsem jí ublížil, ale na nic dalšího, co by mě utvrdilo o opaku jsem si nedokázal vzpomenout. Po nějaké chvíli jsem byl strachy zoufalý ovšem tento pocit netrval dlouho do mého vězení totiž vstoupil Aron.
„Musím uznat, že tvá neschopnost mě opravdu zaráží." Ozval se, aniž by se na mě podíval.
„Cože?" Nechápal jsem.
„Já tě pošlu oddělat mého bratra a ty si místo toho půjdeš povídat se svou sestrou?" Naštvanost z jeho hlasu přímo sršela, a když se na mě podíval, šlo to jasně vyčíst i z jeho černých očí. V tuto chvíli jsem se opravdu bál, i když jsem to nedal navenek znát tolik, jako před tím.
„Idiote!" Přišel ke mně a zařval to tak nahlas, že mi málem praskly ušní bubínky. „Všechno si pokazil! O tvé proměně neměla Phoebe vůbec vědět!" Sice jsem z něho měl strach, ale po vyslechnutí těchto slov u mě převládal spíše pocit radosti z toho, že jsem mu pokazil další plán.
„Vím, co se ti honí v hlavě. Jistě to rád slyšíš, co?" V jeho očích zajiskřilo další zlo.
„Jistě." Odpověděl jsem mu pevným hlasem.
„Však on ti úsměv zmizí. Tohle si totiž pěkně odskáčeš. A víš o tom, že jsi ji málem zabil?"
„Cože?!" Mé tělo znovu prostoupil strach. Já... já ji málem zabil?!
„Vrátím ti potlačené vzpomínky alespoň se přesvědčíš sám." Aron s dalším úsměvem mávl rukou a mě se opravdu vzpomínky vrátili.
Byl jsem tak rád, že ji Andy zachránil. V duchu jsem si oddechl a znovu jsem se podíval na Arona.
„Jenže Andy jí pomohl. Takže tenhle plán ti nevyšel." Můj hlas by rozhodný, abych Aronovi ukázal, že tak snadno mě nezlomí.
„A díky komu asi nevyšel, co? Jak už jsem řekl: Tohle si odskáčeš, takže nečekej žádnou klidnou noc." Znovu se na mě vítězně usmál, já znovu cítil vlnu bolesti a on se smíchem odešel.
Phoebe:
Druhý den ráno jsme s Andym oznámili kamarádkám moje včerejší noční zjištění a i ony byli značně v šoku.
Když jsem se všichni nějak uklidnili šli jsme dál. Cesta byla dlouhá, ale naštěstí pro nás nebyla únavná. Právě v tom bylo naše největší štěstí, protože k večeru jsme se dostali na místo...
