Procházel jsem promrzlým bytem. Tento dům byl opuštěný už spousty měsíců, proto je tu opravdu zima. Doufám jen, že stihnu do večera celý dům prohřát. Phoebe sice zima není, ale u mě by to mohl být docela problém. V tichu jsem sešel schody a rozhlédl se po domě. Ty měsíce ticha se na něm celkem podepsali. Sice tady nebylo miliony pavučin ani prachu, ale nějaký ten prach tu přeci jen byl. Nemluvě o oknech nebo koberci či dlaždicích.
„No tak, Keithe kde, lítáš sníh, je boží!" Uslyšel jsem svou sestru, a přišel k oknu, abych se podíval, co vyvádí.
Spatřil jsem jí, jak koukala na dalšího svého sněhového andílka, kousek poodešla a plácla sebou znovu do sněhu. Přitom okolo sebe měla už asi deset dalších andílků. Mě nezbylo nic jiného než se jí jen smát. Je jako malá. Je až k nevíře, co s ní ta hromada sněhu kolem dokázala udělat. Vím, jak velmi ráda má sníh a v magické dimenzi ještě nesněžilo, ale opravdu mi pohled na ni přišel veselý.
„Čemu se tlemíš?!" Probrala mě z myšlenek má sestra.
„Tobě." Odpověděl jsem jí přes okno.
„Ccc!" Vzala do rukou kus sněhu a rychle ho vytvarovala do kuličky, kterou hodila.
„Z toho okna to sundáš." Odpověděl jsem jí, když sníh narazil do skla, rozprsknul se okolo a půlka sněhu zůstala nalepena na skle a jak, to tak vypadalo, nesklouzával.
Přejel jsem prstem po bílém parapetu a nakonec jsem si z ukazováčku palcem setřel tu trochu prachu, co se mi na něm usadila. Začal jsem přemýšlet, kolik času mi asi úklid zabere, když jsem znovu uslyšel křik Phoebe.
„Ani na to nemysli, Andy ti zakázal jakékoli těžké práce!"
„Utřít prach mohu." Upozornil jsem jí.
„Jo, ale pouze v případě, že přestaneš mluvit spisovně!"
„Sni dál Phoebe."
„Já nebudu snít, ty to koukej zrealizovat a polez už sem!"
„Už jdu." Odpověděl jsem jí a po chvíli vstoupil, do chladu venkovního prostoru.
Chladný vzduch se mi otíral o tváři a já sledoval, jak všude okolo létají jeho vlivem sněhové vločky. Podíval jsem se pak znovu na sestru, která si dál plácala do sněhu andělíčky. Byl na ni velmi komický pohled. Jako bonus k tomu na sobě měla jen tričko s krátkým rukávem a tenké tepláky. Každý normální člověk by tady už mrznul, div by z něho nebyl rampouch a ona? V tuto chvíli jí tu její mrazuvzdornost docela závidím. Na to, že je teprve hzačátek prosince je tu už dost sněhu. A nepochybuji, že kdyby Phoebe chtěla přičaruje ho ještě mnohem více.
Spatřil jsem sněhovou kouli, co letěla přímo na mě. Rychle jsem zvedl ruku a nechal kouli, aby se rozpadla, když narazila na moji ruku a tím jsem zamezil, aby mě trefila do obličeje.
„Koulovačku ne. Vyhraješ ty."
„To víš, jak?"
„Jednoduše. Než stihnu já udělat jednu sněhovou kouli, ty si jich vyčaruješ dvacet, a co já potom?"
„No tak! Slibuju, že budeme hrát fair!"
„Já ti nevěřím." Odpověděl jsem jí jednoduše.
„Tak koukej."
Vyčarovala nám oboum stejné množství sněhových koulí i nějaký ten sněhový kryt, abychom se měli za co schovat.
„Já jsem chtěl stavět sněhuláky." Snažil jsem se vykličkovat z této situace.
„Postavíme, neboj."
Chtěl jsem striktně odmítnout její plán zkoulovat mě do bezvědomí, ale poté, co jsem viděl tolik jiskřiček v jejích očích, jsem nepochyboval o tom, že se velmi těší na tuhle zimní hru. Nakonec jsem si jen povzdechl, překonal sám sebe a svolil jí k tomu, co se chystala udělat.
Rychle jsem zaběhl za kryt ze sněhu, než se stihla sehnout pro první kouli, a přikrčil jsem se tak, aby neměla možnost mě trefit. Po chvíli její palba ustala. Zřejmě sama prokoukla můj plán. Chtěl jsem počkat, až ji dojde munice. Vzhledem k tomu, že slíbila, že budeme hrát fair, musí všechny další koule vytvářet ručně, proto by to pro ni bylo velké zdržení a má šance. Já jsem si mezitím z čerstvě padlého sněhu vytvářel další sněhové koule do zásoby. Sice jsem neměl rukavice, ale mé ruce alespoň dvě, tři hodiny nebudou jevit známky zimy. Proto se nemusím bát, že by za pár minut byla mou jedinou starostí snaha zahřát promrzlé ruce. Sníh dobře držel u sebe, proto se sněhové koule tvořili velmi dobře a rychle.
Vsadil jsem si padesát na padesát, rychle jsem vstal nad kryt, hodil jednu sněhovou kouli a okamžitě se přikrčil zpět. Hned po tom jsem uslyšel jekot.
„To bylo za krk!" Dál křičela.
Hned poté, jsem slyšel spousty ran, jak sněhová palba narážela do krytu, a spousta dalších koulí padala těsně před mé nohy. Byla s trefami velmi blízko a já se jen modlil, ať jí munice dojde. Jedna ze sněhových koulí mě trefila přímo do vlasů a mé oči na chvíli překryla bělostná chladná přikrývka sněhu, než jsem jí z očí dostal. Začal jsem si sníh sundávat z vlasů, ale palba neustávala a jedna z dalších koulí mě opět trefila do vlasů a mohl jsem začít nanovo.
Najednou jsem ucítil náraz a jedna z dalších koulí mě trefila na krk. Ucítil jsem chlad, když se mi trochu snahu dostalo pod věci a začal se rozpouštět na mé horké kůži. Začal jsem ječet a nějak jsem se snažil ten kus sněhu dostat pryč ze zad. Jenže když jsem na sobě měl bundu, a mikinu bylo to nemožné.
„Phoebe!" Zaječel jsem a stiskl ruce v pěsti, abych nějak překonal ten stoupající chlad.
Když se sníh na mé kůži konečně rozpustil a chlad ustoupil, vzal jsem všechny sněhové koule, co jsem měl a začal jsem je házet, co nejvíce za kryt své sestry, jsem mohl. Po pár minutách jsem si ověřil své správné míření tím, že jsem slyšel její křik.
