Phoebe:
„Kruci!" Vyjekla jsem, když jsem znovu sklouzla ze stromu na zem. Na stromu byli ještě stále vidět stopy po stržení kůry mojí magií. Tohle už je asi dvacátý pokus! Nechápala jsem samu sebe. Jak je možné, že složitá kouzla se naučím do pár dnů a tohle! Tohle primitivní kouzlo se mi stále nedaří?! Vstala jsem už s prvními paprsky slunce, které nyní skoro vyšlo a pořád nic! Jak mám pak zachránit bratra z temné školy, když nezvládnu ani přečerpat magii? Začala jsem na sebe být za tuhle moji neschopnost dost naštvaná. Předklonila jsem se a trochu se vydýchala.
„Co to děláš?" Zaslechla jsem Andyho a podívala se směrem, odkud byl slyšet jeho hlas. Byl opřený o jeden ze vzdálenějších stromů, měl založené ruce na prsou a zjevně nebyl moc nadšený z toho, že mě tu vidí.
„Cvičím." Odpověděla jsem.
„Phoebe..."
„Ne! Já vím, co mi chceš říct!" Vyštěkla jsem na něj. „Že je moc brzo, že bych měla ještě ležet, nepřehánět to s tréningem, příliš se nepřepínat a já nevím, co ještě! Ale... já to prostě udělat musím! Když nezvládnu tohle primitivní kouzlo tak, jak můžu..."
„Já tě chápu!" Přerušil mě zvýšením hlasu, abych ztichla. „Vím, že máš strach o Keitha, vím, že si přijdeš neschopná, když nezvládneš ani tohle primitivní kouzlo, ale tímhle to vše jen zhoršíš!"
„Cože?"
„Ty nechápeš, že tohle kouzlo je jedno z těch nejsložitější a ne nejprimitivnějších, jak si asi myslíš. To za prvé a za druhé musíš být v rovnováze! Vypusť strach, vypusť zlost, přestaň ponižovat samu sebe všemi těmito emocemi rozházíš nejen sebe, ale i své schopnosti a díky tomu tohle kouzlo nikdy nemáš šanci zvládnout!"
Tichem rána se rozezněl můj slabý povzdech a já se rezignovaně podívala na Andyho. Vím o té námraze na trávě za mnou, vím, že to neznamená nic dobého, ale jak? Jak mám myslet na něco pozitivního, když Aron někde vězní mého bratra a možná mu i ublížil.
„Je mi jasné, že v této situaci asi myslíš, že nic pozitivního není, ale opak je pravdou... co vzpomínky? Vzpomínej na něco hezkého, co se ti kdy přihodilo a zkus to s kladnými vzpomínkami."
„Fajn..." Předklonila jsem se.
„Opovaž se! Napřed se vrátíš zpátky do stanu a ještě si alespoň do osmi hodin poležíš."
„Ale..."
„Žádné ale! Spánek potřebuješ! Nemůžeš se takhle ničit!"
„A ty snad spánek nepotřebuješ?"
„První paprsky slunce jsou nejsilnější potřebuji jich načerpat, co nejvíc. V temné škole nám poslouží k útěku, pokud se cokoli pokazí. Takže můžeš jít."
Já si znovu povzdechla a poslušně odešla do stanu, abych se ještě vyspala.
*****
Cože?! Devět hodin?! Jak jsem mohla spát tak dlouho?!
Vyletěla jsem převlečená za stanu, rychle se umyla díky předem připraveným věcem a snědla do pěti minut celou moji snídani.
Přiběhla jsem k ostatním z niž už jen Viollet dál neúspěšně zkoušela kouzlo.
„Jsem tu!" Vykřikla jsem a přiběhla ke stromu. Napřed jsem se chtěla hned rozběhnout, ale vybavili se mi slova Andyho.
Zkusila jsem si vzpomenout na hezké dny s Keithem a s těmito myšlenkami jsem se i rozběhla.
