„Mám takový pocit, že až budeme doma, tak Keith stráví celý měsíc svého léčení na gauči. Kdyby se chtěl kdykoli v noci třeba jít napít mohl by z těch schodů sletět. Ještě něco dalšího?"
„Ano. Vzhledem k tomu, jak je jeho tělo oslabené nebude moc po dobu léčení sportovat, dělat těžké domácí práce, tahat cokoli těžkého, prostě se nesmí nijak příliš tělesně namáhat, velmi ho to vyčerpá a to u v léčení zrovna nepomůže."
„Těžkými domácími pracemi myslíš..."
„Samozřejmě tím nemyslím zakázat mu všechno, stejně se ti to nepovede. Keith bude protestovat a ty sama víš, že bez práce nevydrží, takže něco dělat bude i kdyby to bylo za tvými zády, proto mu ani nemůžeš zakázat všechno. Utřít prach nebo umýt nádobí může, stejně tak žehlit, ale pouze v případě, že toho oblečení bude málo. Ovšem nebude moct vařit."
„To už bude problém. On je zvyklí hlavně na to vaření..."
„Může ti pomáhat. Alespoň ho budeš mít na očích, kdyby začal být jakkoli unavený. Možná se mu to bude zdát přehnané. V jeho očích to bude jen únava, ale ono to má na jeho tělo úplně stejný efekt, jako kdyby byl třeba po operaci nohy a hned by vstal a rozhodl se ujít sto kilometrů. Takhle budete alespoň oba spokojeni."
„Dobře děkuju za informace."
„Nemáš za co."
„Budu si muset ještě jít dodělat nějaké věci do školy, takže půjdu."
„Já půjdu taky. Mám toho ještě dost." Odpověděl mi Andy a oba jsem odešli.
Sice se mi nechtělo bratra, tak rychle opustit, když se po čtyřech celých měsících probral, ale také nechci vyletět ze školy. Konec konců ho budu moci vesele prudit dál, až si dopíšu úkoly a připravím se na zítra. S touto motivací jsem odkráčela do prostorů intru a svého pokoje, kde už jsem potkala Iris.
„Koukám, že už o tom taky víš." Ozvala se, hned, co vzhlédla od učení a spatřila můj příchod.
„Konečně. Nemáš ani tušení, jak moc se mi ulevilo!" Vydechla jsem a skácela se na postel.
„To věřím." Zasmála se Iris.
„Už jsi mu o tom vůbec řekla?"
„O čem?" Překulila jsem se tak, abych na ni viděla.
„No přece o tom testu, co budeme dělat."
„Jo tak. No... ne neříkala. Úplně jsem na to celé zapomněla..."
„Tak aby se nedivil, že jsi mu na týden zmizela... já i ty."
„Ty možná. Mě to trvalo týden posledně, ale teď, když vím, co dělat počítám s tím, že se z toho temného lesa vymotám tak za tři dny možná dva. Uvidím. Týden je maximum, ale učitel neříkal nic o tom, že bychom se měli dostat pryč dřív, takže čím dřív se odtamtud dostanu, tím dřív budu moct zase mluvit s Keithem."
„Jen si dej pozor. Abys neviděla jen to, že zase budeš mluvit s bratrem a ani nepostřehneš, co tě zabilo."
„Ccc! Tak pitomá nejsem, neboj."
„Jen aby!" Vyplázla na mě jazyk.
„A tohle mělo, jako znamenat, co?!" Rádoby naštvaně jsem na ni koukla.
„Tvoji realitu."
„Ty! Neser mě!"
„Nebo?"
„Tohle!" Hodila jsem po ní polštář.
„Něco tvrdšího nebylo?" Ušklíbla se na mě, když se o ni polštář sotva otřel.
„Bylo, jen mi musíš dát chvilku." Nahnula jsem se přes okraj postele a začala hrabat v batohu.
„Tak si vyber... penál, učebnice proměn, učebnice lektvarů, učebnice základů magie... o hele moje propiska!"
„Bože!" Iris se zasmála a zavrtěla na židli.
„No co? Hledám ji už měsíc tak dál... nůžky, kalkulačka..."
„Cože to?"
„Cože co?" Koukla jsem na ni.
„No to ka... něco."
„Jo kalkulačka. Tu mám ještě ze Země."
„A na co je?"
„O no... na počítání."
„Vy potřebujete na počítání kalkulačku?"
„Víš, na Zemi se matematika probírá dál, nekončíme počítáním do sta."
„Tím myslíš...?"
„No třeba... já nevím... kvadratické rovnice, obsahy, obvody těles, výšky těles, pak třeba..."
„Hele brzdi. Já ani nevím, co jsou to ty rovnice a upřímně... vědět to nechci. Ten váš život na Zemi se od našeho tak až nepochopitelně liší! A jak tě tak poslouchám při vyprávění o tom, jak se na Zemi žije, jsem čím dál tím raději, že žiju tady."
„Na Zemi to není zase, až tak špatné." Posadila jsem se zase rovně. Mám dojem, že mi nateklo, přiliž krve do mozku. „Jde jen o zvyk. Každá planeta má své dobré i špatné stránky."
„Země možná, ale náš magický svět? Ne e."
„Ale ano i tenhle svět. Co třeba ta spousta černé magie, před kterou si musíš dávat pozor?"
„Nemusíš, pokud nejsi někdo speciální, jako ty."
„Já si to nevybrala." Vyplázla jsem na ni jazyk.
„Hele Phoebe říkej si, co chceš, ale pokud mě na prázdniny pozveš na Zem, klidně tam pár dní přespím s vámi, ale žít bych tam opravdu nechtěla. Leda v případě, že by tam byla magie." Upravila si vlasy.
„Víš ono je vlastně i lepší, že tam magie není. Protože by se okamžitě našli lidé, co by jí chtěli využít snad ještě k horším věcem než Aron."
„Ono je něco horšího než byl jeho plán na zničení vesmíru? Neřekla bych."
„Věř mi, Iris lidé jsou nepředvídatelní. Stačí, že máme nukleární zbraně, kdyby se k tomu přidala i magie tak by to bylo..."
„Jaké, že zbraně? Nebo počkej, já to raději vědět nechci."
„Dobře." Usmála jsem se na ni a pohodlně jsem se roztáhla na posteli.
„O sakra jdeme pozdě na večeři!" Vylítla ze židle a pádila pryč z pokoje.
„Pfu." Vzdechla jsem si. „Vždyť jsem se zrovna pohodlně rozvalila." Nakonec mi stejně nezbylo nic jiného než se zvednout a jít.
Když jsem proběhla chodbou a zaběhla do jídelny, kde jsem dostala svoji porci jídla sedla jsem si k ostatním kamarádkám.
„Viollet už mi stihla vyzvonit, že se Keith probral." Ozvala se Sita zatím, co nabírala jídlo na vidličku.
„Jo probral. Konečně! Po čtyřech měsících!" Odpověděla jsem jí a napila se vody.
„Bezva tak já za ním po večeři taky skočím. Předpokládám, že vy ostatní jste to stihli, ale já ještě dělala spousty, spousty a opravdu spousty věcí do školy."
„Chceš říct těch dvacet úkolů a pět testů na zítra?" Ozvala se Viollet.
„No dvacet úkolů... sice jen čtyři, ale s těmi testy máš pravdu."
„To je fuk. Hlavní je, že najednou zrovna teď si všichni učitelé vyzpomněli tolik testů! Proč nám je nedali, když Keith spal. Proč zrovna teď když se zrovna vzbudil? Vždyť si s ním ani nepopovídáme!"
„Děláš, jako kdyby měl zítra zemřít." Odpověděla jí Iris.
„Neboj Viollet. Vzhledem k tomu, co říkal Andy je tak unavený, že ti hádám tak dva týdny nikam neuteče." Upozornila jsem jí na fakt, o kterém se Andy zmínil.
„Fajn, fajn tak fajn! Byla jsem přehlasována jak úžasné!"
„A krom toho..." Uslyšela jsem Iris. „Co nám brání v tom, abychom ho po večeři navštívili všechny?"
„Prima nápad! A vzhledem k tmu, že ty už máš snězeno Iris můžeš se zvednout a náš příchod mu vesele jít oznámit, aby z toho neměl šok." Pobídla jsem kamarádku.
„No jo už letím." Zvedla se a šla odnést tác.
„Hele iris... nevím, čemu říkáš lítání, ale tohle to rozhodně není, tomuhle se totiž říká chůze." Zakřičela na ni Viollet, když odcházela po svých a ne tak, jak nám skutečně řekla.
Iris, se na ni otočila, sladce se usmála a hned po tom na ni vyplázla jazyk. S vítězným úsměvem se pak sebevědomě znovu otočila a kráčela pryč.
„My ostatní jsme pak se měli co dělat, abychom smíchy nevyprskali naši večeři.
Keith:
Zatím, co jsem v polotichu jedl svoji večeři,začal jsem přemýšlet o tom, jak dlouho ve mně vlastně vydrží. Když jsem jikonečně snědl, položil jsem tác na poličku a lehl jsem si zpět na měkkýpolštář.
Chvíli jsem jen tak ležel a nechával prostor myšlenkám. To, že tady nemám, codělat je opravdu strašné! Je tu hrozná nuda. Snad bude Viollet tak hodná azítra mi při příští návštěvě přinese moji knížku. Alespoň bych měl, co číst.Otočil jsem se na bok a otráveně jsem si polštářem zakryl uši. Tohle neustálépípání mě pomalu přivádí k šílenství!
Po další chvíli snahy jsem to pomalu vzdával. Znovu jsem si vrátil polštář ihlavu do původní polohy a povzdechl si.
„Jak dlouho tam hodláš stát Iris? Jsem vzhůru." Stála tam asi pět minut. Zřejměse bála, že by mě mohla vzbudit, ale to v tomhle případě nehrozí.
Dveře se pomalu otevřeli a dovnitř vstoupila Iris.
„Jak víš, že jsem to já? A jak o mě víš?"
„No... zpod dveří byl vidět stín a kdyby to byl někdo jiný tak by si už dávno otevřel. Váhavá jsi jen ty. Tak jsem si tipnul." Usmál jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila.
„Ostatní přijdou za pár minut."
„Bezva! Alespoň tu už nebude takové ticho!"
„Vadí ti to?" Posadila se na židli.
„Ani nevíš jak!"
„Neboj všichni tě budeme pravidelně chodit navštěvovat!" Znovu se na mě vesele usmála.
Přesně v tu chvíli vstoupili do místnosti i ostatní kamarádky.
„O tady se už flirtuje!"
„Neštvi Viollet."
„No tak! Vždyť by, jsi jinak měl až moc klidný život!"
„Od koho jsem to tak už slyšel... a už vím! Ty si se spikla s mou sestrou za mými zády!"
„Věř tomu nebo ne, ale nespikla, jen uvažujeme podobně." Usmála se Phoebe.
„Lidi, kde je Andy? Do party nám chybí už jen on." Ozvala se Sita.
„On se ukáže." Odpověděla jí Viollet.
Pár minut po té opravdu do místnosti vstoupil i on a všechny nás pozdravil.
„Tak jak to vypadá?" Zeptala se Phoebe hned, co pozdravila.
„Stav se o něco zlepšil, ale počítej s tím, že si tu ještě chvíli poležíš Keithe."
„Ach jo." Pípnul jsem. „Ale... Viollet nemohla by jsi mi přinést zítra alespoň tumoji knížku?"
„Žádná kouzla." Odpověděl mi Andy.
„Vždyť já vím! Jen prosím... já se tady nudím."
„Můžu Andy?" Usmála se na něj Viollet.
„Fajn."
„Všichni jsme se dali do smíchu. Konečně tu nebylo takové ticho. Jako předtím.Opravdu už jsem tohle potřeboval. Sice jsem opravdu nevěřil tomu, že mi budeotravování mé sestry a nejen její někdy chybět, ale vážně tomu tak je.
Smích mě přešel, když jsem ucítil silnou vlnu nevolnosti. Chtěl jsem senatáhnout pro nádobu, abych zase nezvracel na zem, ale hned mi došlo, že nemámšanci to stihnout. Znovu mojí nevolnosti odnesla podlaha a já začal být rád zato, že tu není koberec. Než jsem se komukoli stihl omluvit, spatřil jsem mžitkypřed očima a mé vidění se čím dál tím víc horšilo. Začal jsem vidět rozmazaně acítil jsem, že začínám přepadávat přes lůžko. V tomhle stavu jsem tomu,ale nedokázal zabránit. To poslední, co jsem slyšel, byli vyděšené výkřiky mého jména. Pak už vše okolo zalila temnota.
