Keith:
Když jsem se konečně probral to první, co jsem ucítil, byla silná bolest. I když fyzicky mé tělo nejevilo jedinou známku poranění psychicky u to bylo zcela jiné.
Odhadem jsem si tipnul, že bude čas oběda. Moc jsem toho nenaspal hlavně, protože snad celou noc jsem prožíval spousty bolesti. Aron opravdu splnil vše, co mi o iluzi řekl. Několikrát mě skutečně zabil. Ta jeho hra s meči ho bohužel pro mne bavila natolik, že jsem si jí musel projít ještě čtyřikrát poté a pokaždé jsem skončil mrtví buď na zranění tak vážná, že se neslučovali s životem nebo mě prostě nechal vykrvácet, tak, že se meči trefil do žil a různých tepen a pak se schválně meči trefoval mimo mé tělo, dokud ve mne nezhasl veškerý život.
Mezitím jako „pauzu", jak tomu říkal on vyzkoušel třeba vařící vodu, oheň nebo elektřinu. Opravdu už jsem se asi po hodině tohoto pekla modlil, ať už mě nechá být.
Snažil jsem se posadit, ale bez úspěchu, tak jsem se alespoň zapřel lokty. Mé tělo zoufale volalo alespoň po kapce vody. Kvůli včerejšímu zacházení s mým tělem se ani nedivím. Ve stejnou chvíli se ozval i můj žaludek.
Ta poslední část mé mysli, co byla schopna odporu křičela, že nesmím, ale byla tak zatlačená do kouta ostatními hlasy, že mi nezbylo nic jiného než je protentokrát uposlechnout a doufat. Přeci jen Aron by se tady ukázat neměl, když už mě tak zmučil, proč by sem chodil, že? V tomhle mém stavu je pravděpodobné, že kdyby ze mě zkoušel dostat i další informace jistě bych to nepřežil a to on riskovat nebude.
S třesoucí se rukou jsem se natáhl pro vodu a i když jsem věděl, co v ní je všechnu jsem jí vypil. Stejně dopadlo i jídlo, co jsem dostal, protože už jsem byl tak vyhladovělý a vyprahlý, že jsem se prostě už nedokázal udržet zpět.
Lehl jsem si zpět a vypustil jsem pár slz. Budu se jen modlit, aby sem Aron nepřišel. V tuto chvíli a v tomto stavu jsem prostě už nedokázal déle vzdorovat signálům mého těla.
K mé obrovské smůle jsem asi půl hodiny po tom uslyšel kroky. Aron sem opravdu znovu vstoupil a mě prostoupila zoufalost. Větší štěstí jsem opravdu nemohl mít.
„Ale tady se přeci jen někdo uráčil sníst jídlo a vzít si vodu?" Aron se spokojeně usmál zatím, co já jsem se nějak zvládl alespoň lokty trochu vzpřímit.
„Já ti nic neřeknu." Dostal jsem ze sebe. Aron se dal do smíchu, přišel ke mně a zvedl mi bradu, abych na něho viděl.
„Víš tohle už nebude nutné. Už v sobě máš jednu temnotu a kdybys další pozřel v jídle moc by se míchali dohromady a to já nechci. A proto už v jídle ani vodě žádné drogy nejsou."
Já prudce trhnul hlavou, ale to bylo to jediné, co jsem mohl dělat. Aron se zasmál a znovu mi hlavu vrátil do původní pozice.
„Kdybychom měli víc času určitě by sis toho užil víc než jen těch pár věcí ze včerejška, ale už jsem čekal moc dlouho a konečně chci získat to, o co se snažím už pěknou řádku let."
„Každý tvůj pokus selhal což znamená, že selže i tenhle!" Zakřičel jsem na něj.
„Ne. Tenhle neselže. Silně totiž pochybuji o tom, že tvá sestra tě bude chtít vidět umírat." Aron se na mě znovu usmál a odešel.
Já jsem si znovu lehl a z očí mi znovu začali téct slzy. Moc dobře sem věděl, jak blízko k pravdě je.
Phoebe:
Mířili jsme dál od temné školy, abychom snížili riziko toho, že nás někdo napadne na minimum. Slunce už bylo vysoko na obloze a já se snažila držet slzy. Já opravdu nechci, aby mu ublížil, ale v tuto chvíli jsem tomu prostě nemohla vůbec zabránit a to byl strašný pocit.
