Probudila jsem se a promnula si oči, abych přestala vidět rozmazaně. I když jsem tak učinila nepomohlo to ba naopak bylo to snad ještě horší než před tím.
Nějak jsem se proto vyhrabala ze spacáku a vylezla ven.
Studený vítr mě prakticky praštil do tváře a to mě dokonale probudilo. Znovu jsem si tedy promnula oči a viděla jsem už o poznání lépe než před tím.
Rozhlédla jsem se kolem, jestli nezjistím kolik je vlastně hodin, abych zase nevstala, jako poslední.
„To už je zase poledne?!" Vyjekla jsem ve chvíli, kdy jsem spatřila Andyho.
„Ne." Odpověděl mi pobaveně nad mojí reakcí.
„Tak, co tady děláš?" Pípla jsem, vylezla ze stanu a promnula si znovu oči.
„První paprsky slunce."
„Už nepotřebuješ načerpat víc magie..."
„To sice ne, ale každý z nás, by si měl najít nějaký ventil, jak tohle všechno vypustit. Mě pomáhají sluneční paprsky. Hlavně ty ranní nebo poslední před večerem."
„Taky to vyzkouším. Uvolnění potřebuji, jako sůl to přiznávám."
Když okolím zasvítili první sluneční paprsky Andy jich pár chytil do ruky a já přivřela oči. Paprsky byli opravdu silné, takže bych oči měla zavřít, ale tohle chci vidět.
Andy všechny paprsky světla vstřebal do sebe a chvíli zářil víc než jakýkoli vánoční stromeček. Po té záře zmizela a na něm bylo vidět, že se cítí lépe než před pár minutami.
„To bylo hustý!" Vydala jsem ze sebe a on se začal smát.
„Myslíš, že Keith... se už probral?"
Andy přikývl na souhlas.
„Tak já se převléknu a jdu ho odpoutat." Zalezla jsem do stanu a hodila na sebe oblečení.
Šla jsem s Andym k místu, kde jsem svého bratra včerejší den připoutala. Když jsme došli k cíli spatřila jsem bratra při vědomí, ale velmi zmateného a na pohled unaveného. Ovšem bez známek temné magie v těle.
„Jsi v pořádku? Bolí tě něco?" Zeptala jsem se a odpoutala ho.
První, co v tuto chvíli musíme zjistit je jeho stav. Andy ho přidržel, protože vypadal, že sám nedokáže ani sedět natož třeba vstát.
„Strašně mě bolí ruce!" Dostal ze sebe.
Nedivila jsem se mu. Obě jeho zápěstí měl otlačené a to nemluvím o té modro-fialové barvě co se na nich tak krásně vyjímala.
„Jak se cítíš?"
„Třeští mi hlava!" Pípnul. „N... neublížil jsem v... vám?" Dostal ze sebe koktavě.
„Ne je nám fajn." Keith byl opravdu ve špatném stavu začínala jsem se o něj bát.
„Máš tušení kde jsi?" Snažila jsem se ho ptát, na co nejvíc věcí jsem mohla, abychom zjistili, jak na tom je nejen pocitově, ale i s pamětí.
„Já... já..." Napřed koktal sova, ale pak, jako kdyby do něj někdo střelil se prostě zhroutil a přestal jakkoli reagovat.
„Je...?" Pípla jsem se strachem.
„Je v pořádku jen velmi vyčerpaný. To jediné, co teď můžeme dělat je ho prostě vzít do stanu a nechat ho alespoň do odpoledne pořádně prospat."
„Dobře." Kývla jsem.
Andy ho zvedl a odnesl do stanu Jsem si jistá, že v tuto chvíli a v tomto stavu by bratra neprobudila ani třetí světová, co by se konala hned vedle jeho stanu.
