Sluneční paprsky se dostali, přes tenký závěs, který zakrýval okna, a osvítili celou místnost tlumeným světlem oznamující ráno.
Probral jsem se a párkrát zamrkal, abych přestal vidět rozmazaně a posadil se na posteli. Promnul jsem si oči a natáhl se pro mobil na stolku. Ukazoval osm hodin ráno, a protože spánek mě opustil potichu jsem vstal, abych nevzbudil spící Viollet a šel jsem se do koupelny převléknout a provést ranní hygienu. Vrátil jsem se zpátky a sundal peřiny. Protože jsem svojí spolubydlící nechtěl rušit šustěním rozhodl jsem se nejprve si zajít pro snídani. Třeba se do té doby probere. Ovšem i já sám jsem tušil, že se to asi nestane a tak vezmu snídani i jí.
Už jsem za tu dobu, co jsme spolu odhadl, co si asi tak ráda bere k snídani a mám dojem, že tohle mé rozhodnutí jistě uvítá.
Prošel jsem chodbami, sešel dlouhé schodiště a vstoupil do jídelny, kde zrovna bylo všechno, co se dá představit pod slovem snídaně.
„Ahoj." Uslyšel jsem známý hlas a otočil se za ním.
„Ahoj Iris. Kde máš Phoebe."
„Ta už kráčí za mnou spolu s ostatními." Já jsem se na ni usmál a sedl si.
„Co máš dnes v plánu?" Zeptala se má hnědovlasá kamarádka a posadila se vedle mne.
„Já nevím. Ještě uvidím." Nejsem si plně jistý, jestli se třeba půjdu projít nebo zůstanu v pokoji a budu si číst. „Co máš v plánu ty?" Dodal jsem a začal si mazat chleba máslem.
„Phoebe mě chce někam vytáhnout. Asi na zmrzlinu. Takový ten společný den prý proto, že včera jsem strávila zbytek dne v knížkách. Mám dojem, že chce, abych propadla." Iris se začala smát a já se k ní přidal. Dobře vím, jak Phoebe umí být otravná s učením, ale sama nikdy špatné známky neměla. Jenže stejně tak se nikdy nepotřebovala učit.
„Ahoj už jsme taky dorazili." Zaslechl jsem hlas mé sestry a spolu s ní mě a Iris pozdravila i Sita.
„To všechno sníš?" Zeptala se má sestra a na obličeji se jí objevil nechápavý výraz.
„Jistě, že ne. Tohle je pro Viollet." Zvedl jsem igelitový pytlík s jídlem tak, aby ho viděla.
„Aha. Ještě spí, co?"
„Ano."
Ještě jsme si delší dobu povídali, než jsme si nakonec všichni snědli svoji snídani a já se vrátil na pokoj.
Když jsem vstoupil do místnosti Viollet se zrovna probouzela.
„Ahoj." Rozespale mě pozdravila.
„Ahoj přinesl jsem ti snídani." Odpověděl jsem jí a položil jí jídlo na stůl.
„Jéé! Koblihy děkuju!" Zajásala a vstala.
„Není za co." Odpověděl jsem jí a sedl si na postel.
Viollet se za chvíli vrátila převlečená, spojeně si snědla donesenou snídani, aniž by mi po každém kousnutí nejméně pětkrát nepoděkovala, a když dojedla, vytáhla housle a začala cvičit zatím, co já si vytáhl knížku a zvedl se.
„Opovaž se! Nerušíš mě, takže tady koukej zůstat."
„Jenže by pro tebe bylo lepší kdybych..."
„Kušuj a hoď tam zpátečku!"
„Fajn! Dobře vzdávám se!" Rezignovaně jsem pokrčil rameny a vrátil se zpět na postel.
Má spolubydlící se na mě spokojeně usmála a pustila se do cvičení hraní.
Asi po hodině, co jsem si spokojeně četl a Viollet hrála jsme cosi zaslechli. Viollet přestala hrát a zaraženě jsme se na sebe koukli. Po chvíli se ozvalo druhé slabé zaťukání.
