Procházela jsem nočními chodbami, jako tělo bez duše. Všude okolo mě byla tma, ale to mi bylo jedno. Šla jsem po paměti s jistotou. Ticho okolo, jako by bylo připravené mě pohltit. Přišlo mi, že jsem úplně prázdná. Necítila jsem nic. Ani smutek, ani vinu, ani bolest, ani chlad okolní teploty, ani to, jak jsem kráčela po dlaždicích prostě nic. Jako bych nikdy v životě neměla nic cítit. Vše mi bylo jedno. Kdyby se přede mnou otevřela propast nejspíše bych do ní, bez jediné emoce vstoupila.
Bylo toho tolik, co na mě posledních pár hodin doléhalo, že mé tělo ve snaze ubránit se zničení prostě vyplo. Jako bych měla snad nějaký vypínač. Najednou prostě nic necítím.
Najednou se ve mě něco prostě zlomilo. Jako časovaná bomba, co právě došla svému konci. Převážila jsem se napravo, narazila na studenou zeď a sesunula se podél ní na zem.
Všechny ty emoce prostě potřebovali ven. Rozbrečela jsem se, jako malé dítě. Ani nevím, jak dlouho jsem tam jenom, tak seděla na studený zemi a brečela.
„Phoebe?" Zaslechla jsem známý hlas.
Iris! To mi tak scházelo, aby mě tady zrovna ona viděla! A v tomhle stavu!
„Co se děje?" Zeptala se a přidřepla si ke mně.
„Já... já už to prostě nezvládám!" Vykřikla jsem a zoufale jsem se rozbrečela. „Všichni tady zemřou jenom kvůli mně!"
„Woa! Pomalu holka! Kdo řekl něco o smrti!" Vyhrkla na mě moje hnědovlasá kamarádka.
„Nevidíš to?! Je to více než jasné! Aron nikoho šetřit nebude! Hlavně ne Andyho! Když má teď mé schopnosti všichni by měli utíkat, ne si hrát na hrdiny!"
„Nehrají jen nechtějí utíkat,"
„Ale sakra proč?!"
„No, protože tady máme alespoň nějakou šanci ho zastavit,"
„Vždyť zemřou!" Rozbrečela jsem se, jako malé dítě. „Jenom kvůli mně!" Úplně jsem cítila, jak mě ten pocit viny žere zevnitř.
„Kvůli tomu se nemusíš cítit špatně, oni si sami vybrali, že chtějí bojovat,"
„Ty to nechápeš? Tohle všechno se teď děje jenom kvůli mně! Kdybych nepřišla o ty schopnosti tak by se tohle nikdy nestalo chápeš?"
„Ne! Tys neměla na vybranou chápeš? Keith nebo magie? Vyber si!"
„Keith..." pípla jsem úplně mimo sebe, „Já si neodpustím, když kvůli mně zemře... on, Andy, ty... všichni..." začala jsem zase brečet.
„Koukni se na mě," řekla mi má kamarádka a já k ní vzhlédla s uslzenýma očima.
Pak mi přilétla taková facka, až mi tvář celá zrudla.
„Za co sakra?!" Zařvala jsem na ní.
„Za co asi sakra myslíš?! Mlč už proboha! To, co říkáš není pravda!"
„Je!"
Ječeli jsem na sebe přes celý intr až začali všichni vylézat z pokojů, to nám ale bylo putna. Tak moc jsem potřebovala ty emoce, ten pocit viny vykřičet ven.
„HEJ!" Překřičela nás najednou nějaká dívka.
„Proboha mi probudili intr!" Došlo mi konečně.
„Co to meleš?!" Podívala se na mě pohledem generála.
„A ne snad?"
„Já nemyslím tohle! Ale tamto. Mi totiž nechceme utíkat, sami jsme se rozhodli tak si to neber za vinu!"
