Nějak jsem se mi podařilo najít cestu ven z intru. Jenže... kde je východ z téhle školy?
Asi po dalších dvaceti minutách procházení spoustou chodeb a bloudění jsem konečně uviděl východ. Potvrdili mi to hlavně ty obrovské schody, co jsem viděl, když jsem s Andym poprvé vkročil do této školy. Vyšel jsem ven, prošel okolo obrovské fontány a šel se projít. Sice jsem nevěděl kam, ale tak obrovskou stavbu, jako je tahle přece nepřehlédnu, takže je tady nulová šance, že se ztratím. Při nejhorším se někoho zeptám na cestu.
Po chvíli jsem odbočil na prašnou cestu, která vedla do lesa. Vnímal jsem skřípot písku pod mými nohami, šum stromů ve větru, zpěv ptáků a spoustu zvláštních lesních vůní.
Je to velmi dávno, co jsem se naposledy sám prošel někde venku. Ještě kdysi jsem chodíval na procházky s babičkou, když ještě žila a bylo jen trošku času, ale potom, co umřela jsem zůstal na všechno sám. Na domácnost, na svoji sestru a také škola začala být těžší, proto jsem měl čas jen na sestru, uklízení, vaření a učení. Na nic dalšího mi nezbyl čas. Vždycky jsem na učení měl čas jen večer a po něm už jsem měl energii leda na to dostat se do postele. Probral jsem se rychlým zamrkáním. Tohle patří minulosti. Přítomnost je tady a teď navíc mnohem lepší než jsem si kdy dokázal představit.
Kdyby mi někdo před dvěma lety řekl, že se tohle stane, nevěřil bych mu. Jsem tak rád, že Phoebe se uklidnila a naučila se ovládat svoji magickou moc a mi dva můžeme zase žít, jako normální sourozenci. No... jako normální sourozenci s magickými schopnostmi.
Nadechl jsem se chladného vzduchu a po chvíli zase vydechl. Z úst mi vyšel obláček páry, co po chvíli zmizel. Tady v lese je chladněji než u školy, ale vsadím se, že Phoebe by tu zima nebyla ani v nejmenším. Po nějaké době nepřetržité chůze po lesní cestě mi bylo jasné, že jsem se dostal hodně hluboko do lesa. Šel jsem dál a spatřil malý pramen, na který mě upozornil slabý hukot vody.
Přišel jsem blíž a zadíval se na křišťálovou vodu protékající mezi kameny. Trochu jsem si nabral do dlaní a napil se chladivé tekutiny. Oživilo to ve mně vzpomínku na minulost, kdy Cassidy poprvé objevila svoji magickou moc vody. Tehdy mi pěkně vrátila můj pokus o to namočit ji. Zastavil jsem se až o strom. Vsadím se, že kdyby tady teď byla se mnou studené sprše bych neunikl ani, kdybych se snažil. Ach ty vzpomínky! Usmál jsem se a zadíval se na svůj obraz ve vodní hladině. Nejsem si jistý, jestli v pokoji bude klid nebo bude Viollet alespoň z poloviny tak praštěná, jako Cassidy. Je mi líto, že kamarádky tu nejsou s námi, ale chápu je. Já a Phoebe budeme s největší pravděpodobností žít tady. Ale holky mají na Zemi ještě rodiče. Sice pochybuji, že by jim bránili, kdyby se rozhodli žít tady, ale pro ně bude lepší, když si napřed dodělají svojí školu a pak by šli sem. Pokud by chtěli i nadále žít na Zemi, aby měli, jak sehnat práci.
Zpět z myšlenek mě do reality probudili zvuky praskajících větviček. Vzhlédl jsem a spatřil dva kluky asi tak v mém věku. Hned mi bylo jasné, že jsou z temné školy. Už podle postoje a výrazů v jejich tvářích bylo poznat, že mi chtějí něco udělat.
Na nic jsem nečekal a začal utíkat. Nechci skončit se zlomeninami a mám dojem, že zlomeniny by v tomhle případě byli jen lehká zranění.
Začali po mě metat spoustu temných kouzel a křičeli na mě, ať se vrátím, ale to bych musel být vážně blázen, abych se jim dobrovolně odevzdal.
Kouzla mě jen těsně míjeli, a jejich vlivem všude kam dopadli, létala hlína, kameny a kořeny stromů.
Musel jsem si dávat pozor, aby mě netrefil letící kámen nebo třeba kořen. Do očí mi létala hlína a ještě jsem musel koukat pod nohy, abych nezakopl. Další kouzlo prolétlo jen těsně vedle mé hlavy a při dopadu vymrštil do vzduchu spoustu hlíny a dalších věcí.
Na chvíli jsem vůbec nic neviděl, ale i ta krátká chvíle stačila na to, abych spadl z lesního srázu.
Prudce jsem v kotrmelcích narážel do země a několikrát jsem se uhodil i do hlavy. Nevím ani kolik minut jsem padal, ale když jsem konečně dopadl na zem vše kolem mě se začalo točit.
Silou vůle jsem se udržel při vědomí a nějak jsem se začal zvedat, abych jim utekl, protože už jsem je spatřil, jak běží za mnou dolů. Ovšem i jim tak prudký sráz dělal potíže v udržení rovnováhy.
Když jsem se zvedl utíkal jsem znovu pryč. Vše okolo mě se motalo a běh byl čím dál těžší. Cítil jsem, že mě dohánějí. Najednou jsem prudce spadl na zem.
Zjistil jsem, že mám nohu zaklíněnou v kořeni a hned mi bylo jasné, že ten kořen vyčaroval jeden z nich, protože se dlaní dotýkal země.
Snažil jsem se nějak osvobodil, ale nešlo to. Na vyvolání kouzla se vše okol mě až moc motalo. Oba dva se ke mě rozběhli. Rozhlédl jsem se, jestli tady někdo není, ale nikoho jsem nespatřil. Zkusil jsem křičet o pomoc, ale i to bylo marné. Pomalu jsem se smiřoval s vidinou smrti. To jsem v této škole moc dlouho nevydržel.
