Když jsem se Sitou , vstoupil do místnosti Phoebe se na mě okamžitě vrhla a Sita nám raděj nechala soukromí i když tady ho moc není. Je tu spousta lidí.
„Tak jaký to bylo?" Zářila.
„Budeme kamarádi."
„Ale no tak! Dej lásce šanci!"
„Vždyť jsem jí teď potkal. Tancoval jsem s ní jen kvůli tobě."
„Tancem to začíná. Pak spolu začnete chodit a bude svatba a děti a..."
„Počkej, počkej, počkej... dnes jsem jí potkal a ty už nám plánuješ děti?"
„Z tebe by byl skvělý táta!"
„Řekni mi, co nechápeš, na slově budeme kamarádi."
„Všechno. Láska je přece krásná věc!"
„Říká ten, kdo se ještě nezamiloval. Phoebe prosím... nech mě, ať se zamiluji sám."
„Dobře. Fajn. Ale ten amorek stále platí!"
„Bože!" Praštil jsem se do čela.
Odešel jsem dál od ní, a protože jsem spatřil Iris a Situ, jak právě vedou vášnivou debatu o Doctoru Who přišel jsem k nim. Mám dojem, že z nich budou kamarádky.
„To jsou hezké šaty mají symbolizovat Tardis z Doctora Who, co?"
„Ano."
„Jsou boží! Kde jsi je koupila! Chtěla bych taky jedny!"
„Nekoupila. Sama šila."
„Tak nic. Jsi šikovná." Sita trochu posmutněla, ale určitě v přátelském duchu Iris záviděla její umění šít.
„Já ti jedny ušiju, pokud chceš." Nabídla se.
„Vážně?! Ty budeš tak hodná?!"
„To si piš." Iris se na ní usmála.
„Děkuju! Děkuju! Děkuju!" Sita Iris pevně objala a odmítala pustit.
Byli spolu tak roztomilé. Chvíli jsem se na ně koukal, než mě někdo chytil za rameno a já se otočil.
Viollet stepovala na místě a byla zjevně strašně nervní.
„Viollet, co je?"
„Já mám zahrát na housle přede všemi! Bože já mám trému!"
„Ale no tak hraješ úžasně!"
„Vždyť to jediné, co jsi slyšel tě málem omráčilo!"
„Já vím, ale Phoebe tě slyšela a prý hraješ úžasně, takže se nemáš čeho bát."
„Myslíš?"
„Vím to. To zvládneš!"
Viollet se zhluboka nadechla. „Fajn jdu si pro housle."
Pádila z místnosti.
„Viollet klíče!" Zavolal jsem na ní a hodil jí je.
„Díky!" Zamávala mi na znamení díku a zmizela.
Schovala si je ke mně, protože v šatech asi moc kapes nenajdete.
„Co tu stojíš jako tvrdé Y? Pojď k nám bráško!" Uslyšel jsem sestru, která mě popadla za loket a přistrčila k ostatním. Zapojil jsem se tedy do probíhajícího hovoru.
Pak jsem spatřil Viollet, která právě nesla housle ke stojanu o který je opřela a vrátila se k nám.
„Bože takhle nervózní jsem ještě nebyla!" Nervozitou nedokázala klidně stát.
„To zvládneš!" Odpověděli jsme všichni naráz.
„Myslíte?"
„Víme." Usmála se na ni Iris. Ona jí úsměv nervózně oplatila.
Ještě dalších pět minut jsme jí uklidňovali, než přišel její čas a všechna naše snaha byla v háji. Jak dokonalé.
„Ještě něco zkusím." Uslyšel jsem Iris, která se vrhla k Viollet, která se vlekla, jako na popravu. Chytila jí za ruku a otočila k sobě.
„Viollet nepanikař! Umíš hrát skvěle! Prostě jen vnímej pouze píseň z houslí a nic víc dobře?"
Iris má dobrý plán. Když přestane Viollet myslet na lidi kolem sebe a bude vnímat pouze hudbu ze svých houslí bude v pohodě.
„Fajn." Viollet se naposledy nervózně nadechla a šla.
Stoupla si na pódium a začala hrát.
Mi ostatní na ni koukali a zaposlouchali se do její písničky stejně, jako zbytek lidí. Hrála vážně krásně a Iris měla pravdu. To, co Iris Viollet poradila, funguje dokonale. Místností se rozléhal zvuk houslí a nejenom mi, ale i všichni ostatní byli její hudbou nadšení.
Když dohrála, dočkala se aplausu. Dokonce i ti, co seděli, vstali a začali jí tleskat zatím, co ona byla mimo. Zřejmě nedokázala přijmout fakt, že všem lidem se její hudba moc líbila.
Přišla k nám a nervózně se usmála.
„To bylo úžasný!" Jásali jsme všichni.
„No... asi ano."
„Asi? Určitě!"
„Dobře." Usmála se. „Budu vám věřit."
Nakonec jsme všichni šli tančit než přišel konec slavnosti a na nebi se objevil ohňostroj.
*****
„No tak!" Hopsala za mnou vesele Phoebe.
„Ne!"
„No tak!"
„Ne!"
„Proč ne?"
„Protože prostě ne!"
„Při tvém tempu bude rychlejší, když ti nějakou dívku dohodím."
„No tak se přes noc stanu gayem!" Odpověděl jsem jí a prásknu jí dveřmi před obličejem.
Dobelhal jsem se k posteli a spadl na ní.
„Ty jsi gay?" Zeptala se mě Viollet zatím, co koukala do not.
„Ne. Ale kvůli sestře asi budu." Zvýšil jsem hlas tak, aby to slyšela i ona.
„V pohodě tak já ti začnu hledat přítele!" Odpověděla mi se smíchem a odkráčela.
„Bože!" Vykřikl jsem a praštil hlavou do polštáře.
Viollet dostala takový záchvat smíchu, že nebyla schopná zahrát vůbec nic. Zatím, co já se zvedl a šel do sprchy. Budu rád, až si lehnu, zavřu oči a celý tenhle den bude za mnou.
