„Poď! Poď! Poď! Poď! Poď! Poď!"
„Vždyť jdu! Zpomal nebo mi utrhneš zápěstí!"
Viollet mě táhla chodbou intru tak rychle, že jsem jí v běhu sotva stačil. Chová se, jako bychom na ten úkol měli sotva hodinu i když máme zbytek dne. Lidé procházející okolo nám vyděšeně uhýbali.
Ani se jim nedivím. Vždyť Viollet v tuto chvíli připomínala spíš obrněný tank než člověka.
Zatím, co Viollet na ostatní vyděšené žáky intru řvala uhněte já jsem za ní dokončoval větu slovy omlouváme se.
Ze schodů navíc ještě zrychlila.
„Viollet já spadnu!" Varoval jsem ji.
Byl jsem rád, že ovládám vzduch. Nyní jsem mohl využít jeho přítomnosti v okolí a udržovat díky tomu rovnováhu. Kdybych ovládal něco jiného už bych dávno spadl.
„Tak zase vstaneš ne?" Odpověděla mi, jako by se nic nedělo.
Zřejmě si neuvědomila fakt, že mi stále pevně svírá zápěstí, a kdybych spadl ona by letěla se mnou.
Nějak jsem její zběsilý běh ze schodů přežil a nechal se táhnout ven. Stejně nemělo cenu vzdorovat. Rozrazila těžké vchodové dveře, jako by to byli dveře ze slámy a pádila okolo fontány dál do lesa.
Zastavila se hlouběji v něm a konečně mě pustila. Byl jsem rád, že má dost rozumu a netáhla nás za hranici, která nás chrání před útokem zvenčí. Už jednou mě někdo naháněl. Nechtěl bych si to zopakovat.
„Tak, co hodláš dělat nyní?" Zeptal jsem se jí a promnul si bolavé zápěstí.
„Potřebujeme kámen. Nějaký větší. Až spojíme naše schopnosti na tom kameni poznáme, jestli jsou vyvážené. Nechceme přeci, abychom v naší učebně udělali kráter, že ne?"
„Ne. To vážně ne... ale kde chceš takový kámen hledat?"
„No... to jsem nedomyslela. Takový tu nenajdeme. Nevíš o někom, kdo by byl schopný nám ho vyčarovat?"
„Možná... Phoebe."
„To by šlo. Pojď, zeptáme se!" Už se mi sápala po zápěstí, ale já jí ucukl.
„Počkej, počkej! Nerad bych skončil s vykloubeným zápěstím!" Ruce jsem dal před sebe v obranném gestu a byl jsem rád, že zastavila.
„Já se jí zeptám."
„No jo, ale kde ji chceš hledat?"
„Prostřednictvím mojí magie se spojím s tou její a zjistím, kde se nachází."
„Wow! Tady je někdo lepší než GPS!"
„Nepřeháněj." Chvilku jsem se soustředil a našel její polohu.
„Je někde poblíž." Oznámil jsem kamarádce a šel pro ni.
Větvičky, mi praskali pod nohami a já se prodíral hustým lesním porostem. Cítil jsem její přítomnost čím dál tím víc.
Snad jí nebude vadit, že jí vyruším. Asi se šla s Iris projít. Odhrnul jsem jednu z větví, co mi stála v cestě a spatřil ji.
Nešla se projít. Ona cvičí. Spatřil jsem, jak zvedla ruce, asi tak do úrovně ramen a okolo ní se objevilo odhadem asi deset ostrých rampouchů, které poslala proti stromům u kterých stála a rampouchy se tam zabodly. Na stromech se vlivem rampouchu objevila námraza.
Oživilo mi to v hlavě vzpomínku, kdy proti mně nechtěně vyslala ty samé rampouchy. Měl jsem štěstí, že mě minuly a zabodly se do stěny za mnou.
