„Phoebe?" Probrala mě z přemýšlení Iris.
„Ano?" Otočila jsem se na ni a dál ignorovala bratrovi sprosté narážky.
Viollet si dál horlivě zapisovala všechny sprostá slova s tím, že až to vydá, jako slovník sprostých slov bude to bestseller.
„Na." Vložila mi do ruky bratrův náhrdelník.
„Děkuju!" Hlesla jsem. Úplně jsem přes to všechno zapomněla, že, si ho bratr strhl z krku. Vždyť jsem ho tam prakticky nechala!
„Nemáš za co." Usmála se.
Šli jsme dál celou noc dokud se neobjevili první paprsky světla a Keith se neproměnil zpět. Našli jsme vhodné místo pro přespání a všichni jsme se pokusili usnout.
Probudil mě vlastní žaludek a já s nesnesitelným pocitem hladu potichu vyšla ze stanu, abych nevzbudila spícího bratra.
Jasné paprsky světla mě zcela oslnili a já jim chvíli přivykala. Když jsem si dostatečně zvykla a mé oči už netrápilo světlo mohla jsem vyjít ze stanu. U vyčarovaného stolu s jídlem seděla Viollet a také si brala jídlo.
„Ahoj. Jsme tu sami?"
„Jo, jo ostatní spí. A já ještě zalezu taky." Zívla si. „Jsem strašně unavená!"
„Já půjdu taky, ale napřed se najím. Mám hlad!" Řekla jsem krátce a pustila se do jídla.
Když jsem po půlhodině dojedla zvedla jsem se a se zívnutím jsem našla cestu zpět do stanu.
Znovu jsem vlezla do šera a zjistila, že můj bratr se právě probouzí.
„Ahoj." Pípnul rozespale, párkrát zamrkal a promnul si oči.
„Ahoj." Odpověděla jsem a sedla si k němu. „Jak se spalo?"
„Dobře jen... mě trochu bolí hlava."
„To přejde."
„O tom nepochybuji."
„Keithe...?" Podívala jsem se na něj.
„Ano?" Zeptal se.
„Chtěla bych ti něco vrátit." Zatím, co jsem šmátrala v kapse kalhot všimla jsem si jeho nechápavého pohledu, co se mu odrazil v tyrkysových očích.
„Na." Dala jsem mu do dlaní jeho náhrdelník.
Nejprve si ho chtěl zapnout, ale pak se zarazil.
Keith:
Při pohledu na onen třpytící se náhrdelník mi ve vzdálené ozvěně začali v hlavě znít hlasy typu zmiz, ty jsi nikdy neměla být má sestra nebo nesnáším tě. Začali se mi vracet vzpomínky z chvíle, kdy mě Phoebe připoutala, a já jsem se na ni podíval. Ona jistě v mých očích vypozorovala zmatenost, ale i lítost. Skutečně jsem litoval toho, co jsem jí řekl a dal bych cokoli za to, abych to kdybych to v ten den dokázal zastavit.
Ona zřejmě sama poznala jaké myšlenky se mi točí v hlavě a nervózně se na mě usmála. Hned mi bylo jasné, že jsem jí toho musel říct víc, ale nedokázal jsem si vzpomenout kolik jsem jí toho vlastně řekl.
„Phoebe..." Dostal jsem ze sebe po chvíli ticha. „Kolik jsem ti toho řekl?"
Chvíli na mě nervózně koukala a pak jen mávla rukou. „Nic to nebylo. Není tu, co řešit."
„Ale ano je!" Nenechal jsem se odbýt.
„Keithe no tak! Nic to nebylo."
„Nepředstírej zase. Vím, že to pro tebe nebylo příjemné a já..."
