Učebnicový kluk

Autobusak

Šla jsem spát a myslela na něj. Na to jaký má hlas. Doufám, že přesně takový, jaký si ho pamatuju. Jedno je jisté, jeho oči si pamatuju a ty mluví za vše.

Probouzím se 10 minut před budíkem, plná nadšení do nového dne. "Každý den nový úsměv." řekla jsem, aniž by to někdo mohl slyšet a vydala se na snídani. Seběhla jsem schody a v rychlosti otevřela ledničku.
"To je nový světový rekord?" zeptal se mě taťka.
"Ne, jsem moc pomalá." a začali jsme se smát.
"Kam tak pospícháš? Snad ne za nějakým klukem?"
"Neboj, jsem na škole 2 dny , nikoho nemám. Vždyť je ani neznám."
"No dobrá, ale až nějaký bude tak ho sem přiveď. Dobře?"
"Dobře." najedla jsem se a šla se převléct. Než jsem se odpojila od Wi-Fi před domem přišla mi zpráva.
"Krásnou cestu." Temy malém bych na ni zapomněla, když furt myslím na Michaela. Temy s ním vlastně chodí do třídy, ale nemůžu o něm před ní mluvit. Co kdyby mu to řekla. Aspoň, že jsem si to uvědomila. V autobuse jsem si pustila hudbu a koukala z okna. Lidi přistupovali a vystupovali. Jen já a pár lidí jelo až na konečnou.
Vystoupila jsem, poskakovala do rytmu a prozpěvovala si. Těšila jsem se, až zase uvidím Micka. Vlastně jsem ani nevnímala, co se kolem mě děje, když v tu najednou mě někdo chytil za rameno. Uskočila jsem, a když jsem viděla, kdo tam stojí nemohla jsem se ani nadechnout. Sundala jsem si sluchátka, když jsem řekla:
"Ahoj, co tu děláš?"
"Ahoj, čekám na tebe, abych ti řekl, že se dneska nemůžeme vidět."
"Teď se vidíme."
"Protože jsem to dokonale naplánoval." zasmála jsem se.
"No jo no."
"Nezeptáš se, proč se nemůžeme vidět, ale vidíme se?"
"Proč se nemůžeme vidět, ale vidíme se?" zeptala jsem se hodně tázacím výrazem.
"Protože dneska jedeme s našima pryč, ale já jsem vstal dřív, abych ti to řekl osobně." on vstal dřív kvůli mě? Přerušil spánek jen kvůli pár větám?
"Aha, to si nemusel."
"Ale chtěl jsem. Chceš doprovodit ke škole?"
"Jestli máš čas." ano, ano chci jen ti to nemůžu říct takhle divně.
"Tak půjdeme?"
" Jasně a jen si skočím na kafe do automatu."
"Piješ kafe?"
"Před týdnem jsem ho nepila, ale teď bych ani nedošla do třídy." usmála jsem se, protože se usmál. Směju se pořád, když jsem s ním.
"No a, kde vlastně bydlíš? Jestli to není nějaké tajné místo, o kterém nemůžu vědět?"
"Bydlím až za městem."
"Aha tak to máš celkem daleko. Jak brzo musíš vstávat?"
"No v 5. O půl sedmé mi jede bus a než dojdu na zastávku tak to chvíli trvá. Taťka říkal, že by mě vozil, alspoň než si zvyknu, ale jak si mám zvyknout, když bych jezdila autem?"
"No to je pravda. Normálně se takhle postavíš výzvě?"
"Jak to myslíš?"
"No mohla si jezdit autem, ale radši jedeš autobusem."
"No ano. Ráda dělám věci po svém. Nějak mě ani nezajímá názor ostatních, když si myslím, že je to pro mě lepší udělám to, i když to může být těžké."
"Takže odhodlaná." přikývla jsem a odbočila k automatu na kafe.
"Tady?" zeptal se jako by to bylo narozeninové překvapení.
"Ahm." vzala jsem si svoje kafe a pokračovali jsme v cestě.
"Tak a teď ty. Co máš rád?"

Mike's POV
Co mám rád???? Tebe mám rád.

Lili's POV
"No rád zpívám a hraju na kytaru s klukama." 'Zabijte mě on hraje na kytaru.'
"Wow. Jak se jmenuje vaše kapela?"
"4M. Jako my všichni, protože naše jména začínají na M."
"To je chytré. Ty si Michael a ostatí?"
"Matt, Max a Mason."
"To si zapamatuju." Usmála jsem se.
"Nechceš se stavit na zkoušku?"
"Jo jasně a kdy?"
"V pátek ve 2."
"Dobře ráda, ale kde to je?"
"Počkám tě na náměstí?"
"Dobře." přišli jsme ke škole rozloučili se a začali mých osm hodin utrpení bez něj."