Učebnicový kluk

Zubní kartáček

*"Mluvím pořád, možná jsem se o tobě zmínila no." vzal jsem ji kolem ramen, otočil ji k sobě a objal jsem ji. Pevně mě stiskla a zase mě chytla za ruku.
"Končíš ve 12?"
"Jop."
"Budu tě čekat." políbil jsem ji a nechal ji jít do šatny.*

Když už jsem byla už ve třídě Rob začal
"Mike mě asi nemá rád co?"
"Co?"
"No nevypadal ze mě moc nadšený."
"A proč si to myslíš?" 
"Propichoval mě pohledem."možná, že jsem si to neuvědomovala, protože jsem byla absolutně unešená Mikem.
"Toho jsem si nevšimla. Nemyslím si, že by tě neměl rád. Jen tě nezná. "

Mike's POV
Jo neměl jsem ho rád. Ne že bych cítil, že mě nějak ohrožuje to vůbec, ale záviděl jsem mu každou minutu strávenou s Lili. Chyběla mi. Chtěl jsem ji líbat a objímat a šahat jí do vlasů. Potřeboval jsem ji.  Teď akorát můžu sedět ve třídě, kde se stejně nic neděje. Musím se soustředit. Alespoň na kousek toho, co učitelka říká, protože hádám, že nějaké učebnice potřebovat budu.

Lili's POV 
Myslela jsem na Mika. Nevím jestli to, co říká Rob je pravda nebo si to jen špatně vyložil. Nemyslím si, že by Mike byl ten kluk, co žárlí. Nemá vůbec na co. Nejen, že má Robert holku, ale ani není můj typ. Jako je strašně fajn, ale mám Michaela a už nechci nikoho jiného. Nedokážu ani pomyslet na to, co by bylo, kdybych neměla jeho. S ním se cítím úplná. Potřebuji ho. Není to jen takový ten pocit co máte, když vám někdo chybí. Je to spíš jako by jste neměli na vybranou. 

*11:42
Už jsem se těšila, až zazvoní. Nemohla jsem už vydržet v klidu. Hodiny jsem kontrolovala snad každou minutu. Konečně zvonilo. Vzala jsem si tašku a utíkala ze třídy. Na Mika jsem narazila už na schodech, když jsem se už chystala vyrazit ven ze dveří. A to jako fakt narazila. Ne moc. Jen jsem si ho nevšimla tak jsem do něj trochu ramenem šťouchla. 
"Lili! Koukej na cestu. Ještě se mi zabiješ na schodech a co já pak budu dělat." 
"No přece mi půjdeš na pohřeb ne?" 
"Ne...... umřel bych." vyšli jsme ven. Foukalo a byla celkem zima. 
"V kolik ti jede autobus?"
"Asi za půl hodinky." usmál se na mě stylem ne nejede holka.
"Ptal  jsem se v kolik ti jede ten nejpozdější autobus?"
"Ne ptal ses v kolik mi jede autobus a jestli by jsi mě náhodou nemohl doprovodit na zastávku." zase jsem byla marná.
"Ne máš krátkou paměť ptal jsem se v kolik ti jede autobus, protože máme stejnou cestu." 
"Ne, myslím, že ses ptal, jestli můžeš jet se mnou, protože sis u mě nechal kartáček na zuby."
"Myslím, že jsem neměl kartáček na zuby." udělal krok ke mně a udělal přesně to, čím mě úplně vyvádí z míry a já jsem neschopná něco udělat. Vzal mě kolem pasu a dal si čelo na to moje, když nad tím někdy přemýšlím, musí ho pořádně bolet za krkem.
"Teď jsem jasná." řekla jsem sarkasticky a sklopila hlavu.
"Ty mě jako takhle zveš k sobě jo? To ze mě vaši budou nadšení, že u vás budu pořád." 
"No tak jako jestli chceš, tak klidně můžeš jet se mnou. Naši ještě ani nejsou doma. Taťka dneska odjel na služebku a mamka přijede o půl páté." 
"A nevadí ti to?" 
"Pozvala jsem tě." 
"Donutil jsem tě."
"Mě k ničemu nedonutíš, když nechci."
"Tak dobře."