Učebnicový kluk

Rodiče

Když jsem přišli k Mikovi domů jeho rodiče na nás čekali v obýváku a dívali se tam na nějaký seriál.
"Ahojte. Pojďte si k nám na chvilku sednout." volala Mikova mamka, už když jsme byli na chodbě. Mike na mě hodil jen pohled, že se dá ještě uniknout
"Nemusíme jestli nechceš."
"Mikey jsou to tvoji rodiče a já je ještě ani neznám. Jasně, že chci." šeptali jsme.
"Dobrý večer." strčila jsem hlavu do dveří.
"Ahoj Lili." usmál se na mě jeho taťka. "Posaď se do křesla." sedla jsem si a Mike si sedl na opěradlo vedle mě.
"Tak jak jste se měli?"
"Jo v pohodě byli jsme ve Wembley a Mike byl unešený." začala jsem vést konverzaci s jeho rodičema, aniž bych nějak Michaela zapojovala. Teď jsem viděla ten rozdíl mezi rodičema dcery a syna. Můj taťka by Mika na první pohled nejraději zabil ve dveřích a Mikův taťka se se mnou baví jako s vlastní dcerou.
"A Lili ty jsi teď v prváku že?"
"No ano."
"A to ve třídě nemáte žádné pěkné kluky?" zeptala se mě jeho mamka ze srandy.
"Ani ne proč?"
"No že sis vybrala tohle kopýtko." řekla a usmála se na Mika.
"On je to nejlepší, co mě mohlo potkat."
"Jo mami, slyšíš?"
"Co se to děje?" vykoukl ze dveří jeho mladší bratr Josh.
"Mike tady má přítelkyni, tak si s ní povídáme."
"Víš oni mě spíš ztrapňují."
"O můžu se přidat?"
"My tě neztrapňujeme zlato." řekla jsem. "A i kdyby já tě stejně miluji, mě už se nezbavíš."
"O to mi jde. Mimochodem tohle je Josh. Joshi tohle je Lili, ruce pryč!"
"Těší mě Lili Rucepryč. Máš velice divné příjmení."
"hah Já jsem Davisová."
"Takže Lili Rucepryč Davisová. Těší mě."
"Ha ha ha si strašně vtipnej Joshi." Mike na něj vrhl zlej pohled.
"Zlato." chytila jsem ho za ruku.
"Ano Lili?"
"To jsem jen naznačovala ať toho necháš." naklonil se víc než obvykle a snažil se mi dát pusu na hlavu, ale málem se u toho zabil.
"Joshi nechceš s náma chvilku posedět, ať sedíme jako rodina."
"Jasně, proč by ne." chvilku jsme tam ještě seděli a potom jsme šli nahoru. Osprchovali se, vyčistili si zuby a lehli si do postele. Leželi jsme vedle sebe a dívali se jeden druhému do očí.
"Lili?"
"Ano Mikey?"
"Víš jak jsme byli ve Wembley?" už jen při tom slovu se mu zrychlil tep.
"Ano?"
"A jak si tam tak přemýšlela?"
"Ano?"
"Říkala si teď to nech být, ale teď se můžu zeptat nad čím si přemýšlela?"
"Můžeš všechno." usmála jsem se. "Přemýšlela jsem nad tím, co bude až budeš slavný. Budeme to pořád MY?"
"Samozřejmě, že to budeme pořád MY. Jestli se to někdy stane, tak budeš se mnou a s kapelou cestovat po světě a budeš tam pořád se mnou." odmlčel se "Teda pokud chceš?"
"Chci a strašně moc." objal mě tak, že jsem cítila jeho vůni tak čistě.
"Nemysli na takové věci. Vždycky to budeme MY jasný?" pustil mě, ale pořád měl ruku okolo mě. Díval se na mě, ale ne tak, jak jsme se pozorovali předtím. Tímto pohledem se na mě díval, aby mi dokázal, že je to skutečné. Teď a tady.