Učebnicový kluk

Miminko?

Lili's POV 

Seděli jsme na posteli a za chvilku Mikovi trochu přešel ten úsměv na tváři a začal to brát vážně. Uvědomoval si, co to znamená, že to bude zodpovědnost. Vím, že to nemusí být jisté, ale chtěl to vědět. Chtěl vědět, co mě trápí.  

  "Nemusí to být pravda, ale žádné příznaky toho, že bych to měla dostat nemám. Pleť je v pohodě, chuť na nic nemám a vůbec se necítím unavená." na tohle jen mlčel a přikyvoval hlavou. Na tohle se ani moc nedalo říct.  
"Co bude teď? Co bude dál?" zeptala jsem se ho. "Podívej se, kde jsme. Máme před sebou celý život, ty začínáš kariéru." přisedl si ke mně.
"Zlato neboj tohle zvládneme. Jo bude to asi těžké, ale dáme to." 
"Co naše školy? To budeme studovat, ty budeš na tour a já budu doma se starat o dítě nebo jezdit s tebou i s tím maličkým? Tobě je 18 a mě teprve bude 17. " 
"Doufám, že nepřemýšlíš o tom, že by jsi to dala pryč?" vykulil na mě oči a hodil po mě smutným pohledem. 
"I kdyby mi to mělo zničit život, tak bych to nikdy neudělala." trochu se pousmál a objal mě. To je přesně to, co měl udělat, jinak bych asi začala brečet. 

"To zvládneme. Musíme to, ale nějak potvrdit. Víš, měli bychom koupit testy." přikývla jsem, vyskočila jsem na nohy a šla si obout boty. 
"Zlato, myslíš jako teď hned?" 
"Ano, teď máme volno, od zítra už nebudeme vůbec sami." přikývl obul si boty a vyšli jsme ven z pokoje. Vytáhl mobil a začal vyhledávat nejbližší lékárnu v okolí. 
"Asi kilometr odtud je lekárna." 
"To půjdeme pěšky ne?" 
"Jasně. Jak chceš." usmála jsem se na něj a najednou všechno bylo lepší. Potřebovali jsme oba jít na vzduch, popovídat si a být ode všech trochu dál. 

Šli jsme prosvícenými ulicemi města. Všude se něco dělo, jezdily auta, lidé pořád někam spěchali a my jsme šli pomalým tempem. Už jsme viděli lékárnu. Vešli jsme dovnitř a ucítili jsme nemocniční pach, takový jako když se procházíte nemocniční chodbou a jdete na kontrolu. 

Procházeli jsme regály s různými vitamíny, prášky a obvazy, až jsme narazili na to co jsme hledali. 
"Vezmeme radši tři, každý od jiné značky." Mike tomu očividně nerozuměl, ale přikývl hlavou.Lékárník se na nás usmál a řekl
"Vy plánujete rodinu?"
"No neplánovali jsme." řekla jsem a Mike k tomu dořekl 
"Ale možná máme malinký uzlíček štěstí.", když nám podával taštičku s testy pousmál se.
"Tak ať dopadnou podle očekávání." 
Tak a mohli jsme jít zase zpátky. Když jsme přišli na pokoj začali jsme přemýšlet. 

"Jak dlouho si myslíš, že jsi těhotná?" 
"Myslím si to, tak ode dneška." 
"Tak jinak, za jak dlouho můžeš otěhotnět?" 
"Zlato tohle vážně nevím, ale myslím si, že od včerejška to asi nebude." 
"Jdeš to zkusit?" přikývla jsem a zašla do koupelny. Slyšela jsem jak se Mike opřel o dveře. 

"Zlato chápu, že chceš vědět ten výsledek, co nejdřív, ale já se nevyčůrám, když budeš opřený o dveře."
"Promiň no." chvilku jsem počkala a první test ..... pozitivní.
"Ne!!!!" 
"Co? Negativní?" 
"Pozitivní. Myslíš si, že by normálně šestnáctiletá holka řekla na negativní těhotenský test NE??" 
"No dobře zkus to dál." další dva jsou negativní. Vyšla jsem ven se smutným výrazem na tváři. Mike mě objal.
"Zlato to zvládneme." 
"Já vím, že ano. Jsou negativní, oba." 
"Vážně?" řekl už s radostí, asi pochopil, že na to není správná doba.
"Ano." 
"Jsi šťastná?" přikývla jsem, on se usmál, pohladil mě po tváři a políbil mě.
"Teď bychom si měli jít lehnout. Za dnešek jsme toho prožili až moc." na to jsem taky přikývla.  
"Jdi do sprchy první." pobídla jsem ho a on šel. Já jsem si sedla na postel a zhluboka se nadechla. Už jsem se fakt bála. 

Po Mikovi jsem šla do sprchy já a potom jsme si šli lehnout. Objal mě a zašeptal. 
"Víš, že popravdě jsem trochu zklamaný." přikývla jsem. 
"Ale jednou se to stane, že ano?" opatrně jsem se otočila, abych mu viděla do očí. 
"Jednou budeme ti nejlepší rodiče na světě a víš proč?" 
"Proč?" 
"Protože spolu zvládneme cokoliv."